KYBORG [CZ]

V nemocnici

V nemocnici mě přišla navštívit Arisu, která, hned jak mě uviděla, rozběhla se ke mně a začala mi brečet do trika. „Oli… já jsem se tu noc probudila… a tušila jsem to!“ Pokývl jsem hlavou a tiše jsem odvětil „Já vím, zlato, já vím…“ Podívala se na mě překvapeně, nejspíše jí došel plný význam této věty. 

„Jak..?“ A tak jsem jí vše vypověděl. Nejprve mi můj zážitek blízkosti smrti přišel poměrně očekávatelná věc, jelikož s oním světem jsem byl přeci už nějaký ten pátek v kontaktu, ale Arisu hleděla překvapeně. Skoro posvátně. 

Potom pomalu stáhla ruku k mé hlavě. Vzala do ruky to, co mi na ní zbylo a řekla „Ale…s tímhle? To není možné… páni!“

Teprve teď mi to všechno plně došlo. Když mě napadli, zlomili mi i anténu tak, že v žádném případě nemohla fungovat. Ale přeci… Panejo. Tak to je hustý. Naplnila mě plná posvátná úcta k našemu světu, jelikož jsem pochopil, že to nebyla anténa, co mi zajistilo prohlídku onoho světa. Byl jsem zmatený, ale cítil jsem v sobě dotek čehosi posvátného.  Úžasného… A tak jsme se tam s Arisu drželi v objetí, alespoň, co mi moje zranění dovolovaly. Cítil jsem, že naše spojení je spojení světů. 

Odpoledne přišel i Virus s jedním z našich kolegů kyborgistů, Vláďou, aby se mi mrkli na orgány, se kterýma lékaři nic nezmůžou. 

Vláďa uchopil mojí anténu, nebo spíš to, co z ní zbylo, a řekl, že to sice bude komplikované, a musím být trpělivý, ale že to půjde. Jenom mi sdělil, že ta, co jsem měl teď, byla ta nejlepší anténa, co měl a že mi sice může dát novou, ale ta bude, vůči té staré poněkud „nahluchlá“, čili bude vnímat jen asi 85% spektra, co jsem vnímal doteď. 

A měl pravdu. Těch 15% zavinilo, že jsem Posly Smrti už nikdy za živa neviděl, ale nevadilo mi to. Jak jsem se dřív bál, že pokud je neuvidím, hrozí mi smrt na každém kroku, tak to už se nebojím. Vím, že každý tu má ten čas vyměřený jinak a že potom se není třeba se bát. Život na Zemi vznikl proto, abychom byli schopni vyjádřit své pocity, kreativitu a velkolepost naší duše!