KYBORG [CZ]

10. Června

Všechno nakonec dopadlo v pořádku, na letiště jsme dojeli včas, koronavirus se podařilo poměrně zažehnat, takže létat se už může normálně, kontrola sice trochu zdržela, ale nakonec mě benevolentnější sekuriťák přece jen pustil.

Teď už nezbylo nic jiného, než čekat na letadlo. S Arisu jsme jen seděli a vtipkovali o tom, jaké mám vlastně štěstí, že mě pustili bezpečnostní kontrolou. Prej: „Představ si, že bys byl terorista!" To je tedy nápad. Já a terorista. Dloubnul jsem Arisu ramenem „V tom případě jsi ty ta nejárištější německá dívka z Hitlerjugend."

„V tom případě chodím se stoprocentně biologickým člověkem!"

Musel jsem se zasmát. To byla celá ona.

„Být stoprocentně biologický je..." Chtěl jsem říci „nuda", ale ztuhl jsem. Podíval jsem se na Arisu. „Jakým letadlem že to letíme?" Podívala se na mě podivným pohledem. „No přeci tímhle!" Ukázala na velký Airbus, který jsme měli nejblíž. A doprdele. Doprdele doprdele dohajzlu! Jak už správně čekáte, byli tam. Bylo jich tam nejvíc na jednom místě, co jsem kdy vnímal. Věděl jsem, že musím jednat. Smrti se dá totiž uniknout, ale jen když víte jak. Jenže lidé mě neposlouchají. A měli by! Pomalu jsem se začal nasírat na lidstvo. Proč mi nevěří? Protože jsem zatím nebyl nikde, kde by mi moje „schopnosti" změřili? A i kdybych si někam zašel, jaká je šance, že by mi naslouchali i běžní lidé, kteří se s ničím podobným ve svým životě nesetkali? Musím udělat něco dostatečně... zoufalého. Ale co? Zatím ještě ani pořádně nevím, jak přesvědčím Arisu. Sám vím, jak ty letenky byly drahý. A to nemluvím o hotelu. Ale... není život a zdraví dražší než nejluxusnější resort? Já si myslím, že je. A ostatní by si to měli myslet taky. Protože pokud si to nemyslí, tak je lidstvo mnohem zkaženější, než jsem si kdy pomyslel. Jenže... já nechci. Já tím neodletím! Musím to někomu říct. Musím oznámit, že to letadlo není doprdele v pořádku, ačkoli se tak tváří.

Zamrkal jsem. Po stovkách Andělů zůstal jen nepříjemný pocit. To... Arisu. Křečovitě mě držela za anténu, abych se odpojil. Abych už nic neviděl. Teprve teď jsem si uvědomil, že cítím na tváři slzy. Utřel jsem je do rukávu mikiny. Moje krásná dívka mě objala. Ale z toho, co řekla, mi přeběhl mráz po zádech. „Za chvíli už půjdeme do letadla, tak se uklidni." Připadal jsem si jako v hodně špatným snu. Cože se mám? Uklidnit? Když nám hrozí smrt? Dobře. Od tý doby, co vím o existenci Andělů, se sice smrti jako takové nebojím, ale vím, že chci ještě něco dokázat tady na této planetě. A vím, že ostatní chtějí taky. Věřím, že mí blízcí, rodina, přátelé... by byli smutní z toho, co by se stalo. A co se taky stane, jestli se tam do tohohle křápu posadíme. Vyskočil jsem na nohy. Musel jsem to někomu říct. Tak moc. Zase jsem se cítil jako spasitel. Ale ona mě chytla za ruku. Vysmekl jsem se jí, a uháněl směr kokpit. Nevěděl jsem, co dělat lepšího. Běžela za mnou. A těsně u letadla mě dostala. „Přeskočilo ti? Jak se to chováš?" Vzkřikl jsem po ní. Podívala se na mě nechápavým pohledem. „Jak já se chovám? A jak se jako chováš ty? Copak tohle je normální? Víš, jak byl ten hotel drahej? To nám kvůli tý svý úchylce nedopřeješ ani klidnou dovolenou?" Normálně jsem nevěřil svým uším. Jak může tohle říct moje Arisu? Jak? A pak jsem udělal něco, co bych si nikdy nepomyslel, že kdy udělám. Hrubě jsem do ní strčil, až ta drobná dívka spadla na zem. Všichni se strnule dívali. A nejen lidské bytosti. Světlí mne vždy uklidňovali, ale z Temných mi bylo na blití. Věděl jsem, proč je černá barva brána jako barva zla a temnoty. Bylo mi čím dál tím více zle. Věděl jsem, že to nedám. Přišel starý dobrý pocit před záchvatem. Rozbolela mě hlava tak, že jsem si myslel, že se mi snad rozskočí. Už jsem ani, přes mlhu před očima, pořádně neviděl. Tělo jsem měl těžké, neovladatelné. A pak jsem to pochopil. Ne. Temní opravdu nebyli Andělé. Tohle slovo je moc krásné na to, používat jej v souvislosti s těmito bytostmi. Toto jsou démoni! Démoni, kteří odnáší hříšné lidi do pekla, jelikož jim to tak nějaký prastarý zákon nakázal. Jinak by křižovali svět a do svých spárů chytali každého, kdo by jim přišel pod ruku. Pomoc. Musím... dojít... za... piloty. Nejde... nohy... ne... Z posledních sil jsem vkročil do letadla. Bylo jich tam tolik. Andělé, jakoby mě posílali pryč. Chtěli, ať jsem v bezpečí. „Jdi, jdi..." Slyšel jsem v hlavě tisíce hlásků. Naopak Démoni mě vábili do své náruče. Hráli si se mnou. Chtěli mě dostat do toho stroje. Už jsem byl skoro u kokpitu. Z dálky jsem slyšel nějaký lidský hlas. Snad patřil nějaké stařence, která se mě ptala, jestli nepotřebuji pomoct. V tom, jakoby mě jeden z Temných chytnul za ruku, a svět kolem mě definitivně ztemněl. Pak už si nic nepamatuju.