KYBORG [CZ]

29. října

29. října

Déšť bubnoval do okýnek autobusu, když jsem jel do školy. Ve vzduchu visela jakási skoro až hmatatelná melancholie, která lidem působila podmračený výraz na tváři. Seděl jsem sám v zadní části busu. Na to, že si lidé vedle mě nechtějí sedat, už jsem si zvykl. Bylo mi to jedno. Za ty měsíce, které již uplynuly od mé přeměny jsem si uvědomil, že lidé jsou tvorové vpodstatě sobečtí. Není to naše vina, a já to živočišnému druhu, ke kterému ještě z většiny patřím, ani za zlé nemám. Máme to tak v mozku. Když jsem se letos účastnil satiristického maškarního průvodu k 30. výročí sametové revoluce, jako jedna část představení tam byli lidi, kteří jezdili se zmrzlinářským vozíkem a nabízeli žvýkačku Handicap, což byl odkaz na to, jak nás omezují naše sociální bubliny. 

Opřel jsem se o studené sklo, a pustil si do hlavy Deutschland od Rammstein. I nadále jsem přemýšlel o sociálních bublinách a lidskému nepochopení jinakosti, které sice od mé kyborgizace zesílilo, ale jinak tu se mnou bylo vždycky. Už od malička jsem věděl, že jsem jiný. Vždy jsem raději seděl stranou od spolužáků, a četl si o vědě, letech do vesmíru a o robotech, než abych si s nimi povídal o nepodstatných věcech, které většinu času řešili. A když už jsme se na nějakým tématu shodli, trvalo to jen chvíli. Jako kdybych byl jaksi za sklem, a nemohl se k nim dostat blíž. 

V páté třídě pocit mé odlišnosti vygradoval. Přišla tam jedna holka, taková ta, co se i v takovém relativně nízkém věku snaží chovat trendy, a myslí si, bůhvíjak není dospělá a cool. Ta se do mě stále ztrefovala. A pak mi jednoho ošklivého dne pohár přetekl. Tehdy mě dohnala do nepříčetnosti, když mi vzala můj výkres robota, a roztrhala ho. Za to se jí dostalo odměny v podobě jejího vlastního roztrženého rtu a přeraženého nosu. A mně v podobě ředitelské důtky.  Lidi se kolem mě často chovali jak kreténi, ale vždy jsem to pak odnesl já, že jsem prý zareagoval přehnaně. 

Mamka mě vzala k psycholožce, a ta mi diagnostikovala hraniční Aspergerův syndrom. To znamená, že některé mé projevy spadají do této oblasti lehkého autismu. Ale taky si pamatuju, že říkala mamce, že se to s pubertou může zlepšit, jelikož jsem tím opravdu jen lehounce lízlej. 

A měla pravdu. Papír se závěrem z pedagogicko - psychologické poradny zůstal ležet, spolu s mými starými vysvědčeními, v krabici na půdě mých rodičů a všichni na to tak trochu pozapomněli. Ne, že bych se styděl, nebo tak, to vůbec ne, ale jak jsem rostl, dařilo se mi moji autistickou část mozku schovat hluboko do podvědomí. Víte, lidi nejsou na odlišnosti připraveni. Takže tím, že jsem podstoupil přeměnu jsem se znovu dobrovolně vystavil tomu riziku, že to lidé nepřijmou. Ale mně už to bylo jedno. Ne nadarmo se mi už od mých středoškolských let říká Vědecká nevěstka. Na nic se neohlížet a jen vilně a frivolně nabídnout své tělo pokroku. Čehož pak samozřejmě mistrně využil Virus. I tu jizvu na levém zápěstí mám od jeho jednoho nevydařeného pokusu, když nám bylo šestnáct. 

Moje zastávka je tady. Vystupuju.