KYBORG [CZ]

10. listopadu

ARISU:

Stojím před zrcadlem a dívám se na sebe ze všech stran. Prohlížím si svůj vlastní odraz a říkám si, ostatně jako každá žena, která jde na schůzku s mužem, jestli mi to sluší a jestli se mu nebudu hnusit. Vím, že mé triko s kočkou nakreslenou v trippy stylu mu vadit rozhodně nebude. Nemůžou mu vadit ani přebytečné špeky, jelikož já vždy měla problém spíše s podváhou, než naopak. Neměla bych se tolik zkoumat, zrovna Oliver je typ, kvůli kterému nemusím prostát dvě hodiny před zrcadlem a nosit Pradu, ale tohle je zkrátka můj blok ještě z minulých časů. V hlavě mi už beztak nějakou chvilku bliká varovné světýlko které vykřikuje do světa, že Oliver je muž a že bych si na něj měla dát pozor. Chci svému vnitřnímu hlasu namítnout, že Oli je přece úplně skvělý a že mi nic dozajista neprovede, ale vnitřní hlas se nenechal ukecat.

„Ten minulý kdysi také býval skvělý…“

Sedla jsem si na postel a tiskla víčka vší silou k sobě, abych zaplašila dávné vzpomínky. 

Co když se minulost bude opakovat? 

Najednou jsem dostala obrovskou chuť se na vše vykašlat a zalézt zpátky do postele, ale něco hluboko uvnitř mi stále opakovalo, že tomuto typovi mám dát šanci. Že to nebude jako minule. Více jizev by moje duše totiž nedokázala snést. A má stehna jakbysmet.

Do kavárny, kde jsme se sešli jsem přišla s mírným zpožděním, jelikož jsem tam nikdy předtím nebyla. Bylo to zajímavé místo tak akorát stvořeno pro schůzku s někým, jako je Oliver. 

Jedná se o anarchistickou a nekonvenční kavárnu v centru Prahy, kde se dá platit pouze kryptoměnama. Její jméno je Paralelní Polis a sídlí v takové dvoupatrové budově celé přebarvené na černo. 

Vevnitř to bylo útulně zařízené. Přímo naproti dveřím byla obrazovka, která ukazovala momentální kurz...asi bitcoinu, nebo čeho. 

Samozřejmě, že když jsme vešli, tak někteří lidi na nás koukali, respektive spíše na něj. Ale něco se přece změnilo. Zatímco na ulici to bývaly spíše pohledy opovržení, tady se to změnilo na pohledy zvídavé. A chápala jsem to. Hodně lidí, co jsem zde viděla, byli potetovaní hipsteři a jiné anarchistické existence. Tady mohl Oliver, sice také obtížně, ale přeci jen zapadnout. Paralelní polis měla totiž uskupení, které se zabývalo přímo transhumanismem, čili Oliverovou ideologií o vylepšování svého těla. 

Bylo to tam super. Oliver mě ukecal, že zaplatí za nás oba a opravdu to bylo nejjednodušší. Prostě přiložil ruku ke čtečce a bylo, jakýpak trápení se s tím. 

Měli jsme tam oba moc dobrý kafe a zákusek.

Během naší schůzky jsme řešili spousty věcí, ale samozřejmě jsme do ničeho nezabruslili dopodrobna. Upřímně? Odhalit má tajemství jsem mu stále ještě nechtěla. Všechno to bylo až moc čerstvé, až moc bolavé. 

Nicméně už tehdy jsem cítila, že na Olivera se budu moci v rámci možností spolehnout. Myslím, že už dokážu lépe odhadnout náznaky toho, že něco neštimuje, než tehdy. 

Otřásla jsem se, a znova se napila teplé kávy. Ale nebyla mi zima. Jen mě polila obrovská nechuť, zdánlivě bez příčiny. Ale opravdu jen zdánlivě. Pozorovala jsem svého protisedícího, jak se zrovna zaujatě baví s nějakým potetovaným borcem. Působil na mě vcelku jako sympatický kluk (Oliver, ten pokérovanej tolik ne). Líbilo se mi jeho nekonvenční myšlení, jeho inteligence a jeho dobrá povaha. Přišel mi citlivý, mnohem citlivější, než jiní muži, kteří mi kdy vstoupili do života. Jeho duše v sobě měla jakousi přidanou hodnotu, která přesahovala pozemské vnímání. Nevím, jak to jinak říct, možná je to jen můj subjektivní pocit, jelikož on přeci nadpozemsky působil už od pohledu, ale to mi nevadilo, možná dokonce naopak. Jeho vylepšení mu dodávali punc jisté exotičnosti, po které všichni tak toužíme. Možná proto se na mě vždy kluci lepili, protože jsem japonka s originálním stylem oblékání. Říkali mi, jak krásná a originální jsem, že milují exotické krásky a mazali mi med kolem pusy. Většinou to byli neškodní truhlíci, kterými jsem se nechtěla zaobírat, ale kteří byli vcelku v pohodě. To až potom přišel ten vadný článek. Jenže Oliver nebyl jiný jen kvůli tomu, že má v hlavě anténu, čipy, implantát na vnímání času a bone conduction sluchátka. Byl zvláštní celý. Jeho styl myšlení, jeho pohyby, jeho mimika i intonace hlasu byly odlišné způsobem, který ani nedokážu popsat.

Byl jiný a to se mi na něm líbilo. 

A nakonec jsem zjistila, že tento pocit je vzájemný. Nejdříve jsem se sice snažila si z toho vyvodit jiný závěr, snažila jsem se své city k němu potlačit, ale zjistila jsem, že při pokusech o ignorování jeho zpráv dostávám pocit úplné nepřirozenosti. 

Pochopila jsem, že takhle to absolutně nejde a že Oliver si zaslouží, abych k němu byla otevřená a dala tomu volný průběh. Takže v Vánocům jsme si už nějaké drobné dárky dali, v lednu jsem se si to všechno snažila v sobě urovnat a ignorovat jsem jej zvládla asi tři dny ignorovat, načež jsem si mu málem vylila celý srdíčko a pochopila jsem, že takhle to dál nejde. 

A tak jsme se v únoru, přesněji řečeno 4. února, dali dohromady. V nejhlubším koutku duše jsem věděla, že Oliver nebude takový, jako býval ten před ním…

A taky že ne. Měl asi milion příležitostí mě napadnout, uhodit, či něco takového, například když jsem ho vzala na výlet za město s mojí poděděnou pistáciovou fabií. Ale ani v autě se nic nestalo, dokonce si z mého vozu dělal dobrosrdečnou srandu, že jako řidička tohoto typu a barvy musím propadat stihomamu, jelikož pistáciové fabie jsou loveny podivnou komunitou lidí, kteří je fotografují a své „úlovky“ dávají na sociální sítě. Možná za takovou popularitu může jejich vzácnost, faktem je, že řidič tohoto vozidla si nemůže být nikdy jistý, kde se jeho fabie může objevit. Takže, apeluji na vás, řidiči těchto aut - parkujte vzorně a nedělejte si na netu ostudu!