KYBORG [CZ]

Dny poté

Z nemocnice mě pustili po dvou dnech testů, které opravdu neukázaly nic jiného, než že trpím disociativními stavy. Doporučili mi návštěvu psychiatra. To bylo všechno. Ale já jsem si řekl, že je to zbytečné. Ani ten nejlepší psychiatr v Česku by mi nemohl pomoci...

Pomalu jsem začal žít svůj normální život.

Nejdříve jsem se zase bál vycházet ven, a často jsem pracoval jen z domova, ale potom jsem si řekl, že když vím, co mi záchvaty vyvolává, tak nebudu chodit někam, kde by potencionálně mohl někdo umřít. Což ve většině institucích naštěstí nehrozí.

Takže jsem po určité chvíli začal zase vylézat ze své jeskyně a začal znovu chodit i pracovat do terénu. Začal jsem obnovovat své vlastní zájmy a koníčky.

S kamarádem například plánujeme založit vlastní kapelu.

Naše hudba je ve stylu Kraftwerk, něco máme z New Order, něco z Tangerine Dream, Oxygenu od Jeana-Michela Jarreho a Tubeway Army. To jen pro představu, jak naše hudba přibližně zní. Tady také našel využití můj kyborgán. Mohu poslouchat různé vlnové délky a následně je mixovat do hudby. Člověk tak může poslouchat například písničku s názvem WiFi nebo rentgen a uslyší sám, jak to vnímám já.

Událo se toho opravdu hodně.

Taky jsem se zase propojil s Barcelonou, takže když mi jednoho večera Neil napsal, že bude zanedlouho v Praze na konferenci a že jestli prý nechci vystoupit s ním, už jsem se ani nedivil. Ale přesto jsem ihned neodpověděl.

„Arisu? Myslíš si, že bych měl do toho jít?"

Arisu se otočila na posteli směrem ke mě a řekla skoro rozespale, ať klidně jdu. Prý to možná pomůže lidem si uvědomit, že opravdu nejsme žádní netvoři. Bylo mi líto, že ji musím rušit takovýmito záležitostmi, ale opravdu jsem se neuměl sám rozhodnout. Potřeboval jsem vědět, že to, co se chytám udělat, není pošetilé přitahování pozornosti, ale opravdická pomoc ostatním lidem přijímat lidskou diverzitu. Na druhou stranu... chci být lidem tolik na očích? Vystavování své odlišnosti totiž vždy přináší jistá rizika. Dnešní svět je nevyzpytatelný, a možná je opravdu lepší, když si na vás lidi ukazují na ulici jen proto, že jste podivín s anténkou, než že jste ten podivín s anténkou, co byl na tý konferenci a mlel nějaký blbosti o technické evoluci lidstva.

Ale přeci jen... Neil už je na to zvyklý, že si ho lidé na ulici všímají, či možná, že ho dokonce poznávají. Já ne. Nikdy jsem nebyl moc na vystupování před lidmi. Když jsem měl v šesté třídě prezentovat před třídou, nervozitou a trémou jsem se málem zeblil. Vždy jsem byl spíše ten, kdo nebyl vidět, ale jehož výsledky práce byly vidět nejvíce.

Hladil jsem kocoura za ušima a tiše poslouchal, jak přede.

„Když strádáš, nevíš si rady,

pohlaď kočku, dá tě dohromady."

jak vždy říkala Arisu. A byla to pravda. Tomísek mě vždy dokázal ohromně uklidnit. Jó, kočky, ty celý život jen jí, hrají si a spí.

Jak bezstarostný musí mít život. Ačkoli... Co když i kočky domácí mají opravdové starosti?

A vůbec, co je to opravdová starost? Jestli jít s kolegou kyborgem ukázat se světu, nebo jestli si poslechnout raději Kiss, nebo Depeche mode? Jsou to opravdové starosti? Dokonce i jestli včas splatím nájem může být starost podřadnější. Jaké starosti musí mít taková žena s dvěmi dětmi ve válečné zóně, kde hrozí strašlivá smrt každý den nejen jí, ale i jejím dětem?

Převaloval jsem se na posteli a přemýšlel o všech věcech. O všech radostech i starostech lidského bytí. Co když je to, jestli seženu nový mobil stejně velká starost, jako jestli dnes seženu pitnou vodu? Co když vše je jenom o tom pocitu, jaký ve vás ona starost vyvolává?

Třeba není důležitý samotný problém, ale to, jak o něm přemýšlíme a jak se nám jeví.

Ano. Tak to nejspíše bude. A pak... co mi brání v tom, abych s Neilem vystoupil na té přednášce? Nic. Půjdu tam.