KYBORG [CZ]

Něco po půlnoci

Když jsem zaťukal na dveře, byla přesně půlnoc a jedna minuta. Vyčkával jsem s nepříjemným pocitem v břiše. Neuměl jsem si vůbec představit reakci Anežčiných rodičů, ačkoli ona sama mě ujišťovala, že to dobře dopadne. Že její maminka a tatínek jsou moc hodní. To jsem doufal. Už jenom kvůli ní. Mně by to mohlo být jedno, odešel bych z baráku a mohl bych jakž takž zapomenout. Ale ona by nikdy nenašla klid.

Chvíli se nic nedělo. Už už jsem si říkal, že nikdo neotevře, a dokonce mě i napadla myšlenka, že zbaběle uteču, když v tom se otevřely dveře. Opatrně, potichu otevřela a zeptala se unaveným hlasem „Kdo jste?"

Nevěděl jsem, jak se představit. A tak jsem na to šel tak, jako vždycky; rychle a upřímně.

„Zdravím, jsem Oliver Marvan. Nevím, jak vám to mám říct. Opravdu nevím, ale..."

Dívala se na mě se zájmem, ale i s notnou dávkou kritiky v očích. Jak jinak. Rodina ztratí dítě a najednou se jim o půlnoci objeví přede dveřmi kluk s kybernetickými orgány, kterej navíc vypadá, jako kdyby právě vylezl z mixéru. Vůbec jsem nevěděl, jak se naše konfrontace bude vyvíjet. Koutkem antény jsem zahlédl Anežku, jak mi naznačuje, ať jen mluvím.

„Já... " honem jsem nevěděl, co říct. Nikdy jsem se do takovéto situace nedostal.

„Já... našel jsem... tělo vaší dcery."

Paní se na mě zmateně podívala a pak se zhroutila na kolena a začla usedavě brečet.

Stále dokola opakovala jen jednu větu. „Tak je to pravda! Naše holčička je mrtvá..."

Najednou se za ní objevil jakýsi vysoký muž. Asi Anežčin otec. Byl zmatený a zeptal se, co se děje. Mamka Anežky mu to přes slzy vysvětlila. Podíval se na mě vyděšeně. Snad až s nedůvěrou. Pak zareagoval tak, jak jsem doufal, že nezareaguje. Pohlédl na mě se vztekem v očích. „A kdo jsi ty? Tys ji zabil?! Ty víš, kde byla naše holčička, protože jsi ji tam sám dal!"

Byl jsem zmatený, nevěděl jsem, proč mě obviňuje. Dokonce i Anežka vypadala překvapeně. Razantně se postavila přede mě a křikla „Tati! To nebyl Olík! Já jsem tady, mami!" ale žádný z rodičů si jí nevšímal. Neviděli ji. Podívala se na mě skoro zoufale. Tomu jsem rozuměl, jelikož to, když chcete něco říct a zbytek světa vás nevidí a neslyší, musí být strašný pocit.

„Anežko!" vyslal jsem k ní zprávu, telepaticky, nebo jak to bylo „musím sehnat nějaký důkaz. Anežko! Teď se mnou musíš spolupracovat, rozumíš?" Nevěděl jsem, jestli má zpráva k ní doletí, ale duchové jsou neobyčejně citliví, takže to zaznamenala.

„Víte... Dobře, já vím, že na to nejdu úplně nejlépe. A vím, že mě budete mít za bezcitného blázna. A vím moc dobře, že mi nebudete věřit, ale jsem tady a dokážu vám vše, co chcete."

Paní se na mě podívala prázdným, unaveným pohledem a vyzvala mě, ať jdu dál. Její muž tak vstřícný nebyl, ale už nic neřekl.

Paní se snažila být moc milá. Uvařila mi i čaj. Doufám, že vycítila, že nejsem nějaký zlý psychopat, který se snaží parazitovat na jejich dceři.

„Tak," řekla vlídně, ale důrazně „a teď nám vše řekněte."

Sklopil jsem zrak a odhrnul si zpocené vlasy, aby mohla paní Veselá vidět.

„Takže... já jsem se před rokem rozhodl, že se stanu kyborgem. Že si díky technologiím rozšířím vnímání světa." Dívala se na mě zmateně a se střípkem pochyb. Její muž k ní ochranitelsky přistoupil. Nebylo mi to úplně příjemné, odhalovat se tady před de facto cizími lidmi, ale přesto jsem jim vše detailně ukázal a vysvětlil funkci svých kyborgánů. Vypověděl jsem jim mnoho, možná i víc, než jsem původně chtěl. Řekl jsem jim, že díky tomu, že vnímám běžně nevnímatelná záření, vnímám i duchy a jiné věci. Maminka přikyvovala, ale její manžel si stále kriticky prohlížel mou hlavu, tahal mě za anténu a dělal jiné nepříjemnosti, ale nechal jsem ho při tom, protože jsem chtěl dokázat svá tvrzení.