KYBORG [CZ]

O deset let později

Seděl jsem v autě na místě řidiče a vezl svou úžasnou rodinu po rakouské dálnici. Cítil jsem se šťastný a věděl jsem, že život je takový, jaký má být. Světla ubíhala, záznam koncertu Divokého Billa z Lucerny se linul z autorádia a já cítil tu svobodu, kterou mi řízení auta nabízí. A že je to svoboda, které si musím vážit, jelikož donedávna Aspergeři řídit vůbec nesměli, ale činností aktivistů a větším nárůstem samořiditelných vozů se to změnilo. Myslím si, že je to dobře, jelikož každý člověk, co má soudnost může posoudit, pro jakou činnost je vhodný a pro jakou ne. „Prosímtě, založ si někam ten cestovní pas, ať ho neztratíš.“ houkl jsem na Arisu, která odpočívala na sedadle spolujezdce. Poslušně si zandala svůj pas, na kterém se stkvělo jméno „Arisu Arito Marvanová“, do kabelky a poprosila mě, jestli bychom nemohli zastavit na pumpě, aby si mohla dojít na záchod a nakojit nejmenšího. 

Asi za deset minut jsem tedy sjel z dálnice a zastavil u „éemfauky“. Arisu odešla na záchod a pětiletý Filípek s tříletou Míšou se dožadovali odpoutání z dětských sedaček.  Oba jsem je odpoutal a Míše jsem opatrně odebral jejího Emušáka - poměrně starou hračku ze Scia, která má dětem pomáhat s porozuměním emocím a na kterou dcerka nedá dopustit a jen tak poočku sledoval, jak se Filípek rozběhl do křoví a Míša za ním. Té jsem slíbil, že půjde na záchod až s maminkou. Ona ale na nic nedbala a rozběhla se k louce za benzinkou. Nikoli ovšem, aby vykonala tělesnou potřebu, ale to jsem v té chvíli ještě nevěděl. Za chvíli se vrátila s květinou, kterou někde utrhla, a dala si ji za hlavu, aby jí přečuhovala jako tykadlo. Začala poskakovat a se smíchem křičet „Koukni tati, jsem jako ty!“ Musel jsem ji obejmout. „No to víš, že jo!“ zasmál jsem se. A vlastně je to pravda. Své děti budu vždy milovat, ať budou mít jakoukoli sexuální orientaci, identitu, vyznání, mentalitu… cokoli! Hlavně, aby dělali ve světě dobro, a pokud ne, stále je budu milovat a budu se jim snažit co nejvíce pomoci. S klidem v srdci jsem pohlédl na inkoustově černé nebe. Vždycky je budu je mít rád, stejně jako děda a praděda. Ti nás mají taky, odtamtud „zeshora“ moc rádi. Arisu se vrátila, aby nakojila Štěpánka a šla znova s Míšou na záchod. Chytl jsem svoji krásnou ženu za ruku a chvíli jsme tak pozorovali klid hvězdnatého nebe, s protikladem v dynamické a rychlé dálnici a po očku jsme hlídali naše tři krásné děti. V tuto úžasnou chvíli jsem si plně uvědomil význam té věty, kterou mistři elektronické hudby Kraftwerk zpívají v mém nejoblíbenějším songu:

„Life is timeless, Europe endless…“ 

Konec