KYBORG [CZ]

30. října

Zíral jsem na těžké dřevěné dveře, jaké tyto činžáky obvykle mají. Už předtím jsem zazvonil a teď už nezbylo nic jiného, než čekat. Už zase bylo sychravo a mrznout se mi vážně nechtělo. Modlil jsem se, aby ten zvonek byl vůbec funkční, jelikož u takto starých budov si člověk nemůže být nikdy stoprocentně jistý. Pro jistotu jsem zmáčkl ten drobný přístroj ještě jednou, ale to už jsem slyšel kroky. V tom se dveře otevřely a vyšel z nich jakýsi vysoký vyhublý muž se střapatými vlasy a v olivově zelené košili. „Á, vy musíte být pan Marvan! Pojďte dál! Jen pojďte!“ S těmito slovy mě začal pobízet dovnitř a já šel. Ukázalo, že ta jejich kancelář, dá-li se to tak říci, je vlastně v jednom z žižkovských bytečků. Vůbec si nemyslím, že by toto byl nějaký profesionální test velké organizace, ale že si prostě dva tři kámoši řekli, že budou společně podnikat a bádat v oblasti paranormálních jevů, a že já je snad proslavím.

Sedl jsem si u nich u stolečku, na kterém ležel jen laptop a nějaké zvětralé kafe, které někdo zapomněl vypít. Pán, který si sedl naproti mně, se představil jako Jan Novák. Až moc obyčejné jméno pro někoho, kdo má tak neobyčejný koníček, pomyslel jsem si.  

„Takže pane Marvan,“ oslovil mě prvním pádem, což je mi, jakožto milovníkovi našeho jazyka a jeho historie striktně proti srsti, „můžete nám říci něco o tom, jaké máte nadpřirozené schopnosti?“ 

Protočil jsem oči „Žádné nemám.“ řekl jsem. 

A byla to pravda, jelikož já sám to vůbec nepokládám za schopnost nadpřirozenou. Takhle, nadpřirozená by byla, kdybych byl stoprocentně biologický člověk, ale takhle, když víme, že leckdy bývají stroje mnohem citlivější než lidé? Je v tom jenom věda, a taky jsem jim to takhle řekl. Zatvářil se překvapeně. Takto vědecký argument od někoho, kdo vidí bytosti ze záhrobí, asi nečekal. Vyťukal si to do svého laptopu, a pak se omluvil, že nejsou na takové úrovni, jako je třeba Sysifos, nebo alespoň JXD a jeho Prodavači vzduchu v Reflexu. „Jsme teprve začátečníci, ale jsme přesvědčeni, že i přes nás se můžete dostat na vrchol své senzibilní kariéry, pane Marvan.“

Povzdechl jsem si. „Dobře, možná bych měl lidem sdělovat to, co já osobně pokládám za pravdu, aby se třeba smrti bát přestali, nebo konali více dobra, nebo já nevím. Chápu to. Ale ruku na srdce, kdo z nich by mi to opravdu věřil? Takových, jako bych byl já tu v historii už bylo… Benda a jeho vesmírná banda, Hubbard a jeho scientologie, reptiliáni, omšinkrjó, ale můžeme tam započítat proroky Mojžíše, Ježíše, Mohammeda… A třeba i tu obrýlenou paní z YouTube, která tvrdila, že je stoprocentně inkarnovaný archanděl Uriel…“

Muž chápavě pokývl hlavou. Chvíli přemýšlel a pak řekl „A mohl byste nám tedy vysvětlit, v čem vaše odlišnost spočívá“ Pokrčil jsem rameny a vysvětlil jsem jim to, jak nejlépe jsem mohl. Stručně, bez zbytečných ezoterických okras. Pan Novák si stále psal něco do laptopů „Takže říkáte, že umíte vycítit přítomnost smrti, ještě, než přijde?“ Přikývl jsem. „Zajímavé, zajímavé…“ Já osobně si myslím, že zajímavé bude až to, jak to budou testovat, jelikož si to vůbec nedovedu představit. Budu chodit po ulici a hledat umírající lidi? To má ale háček. Na ulicích jich moc nebývá. 

„Chtěl bych si vás vyzkoušet“ řekl po chvíli muž naproti mě. „To se ale nedá, lidi běžně na ulicích neumírají.“ namítl jsem a on se na mě podíval zvláštním, skelným a takovým melancholickým pohledem člověka, jenž je unavený ze života. Bylo ticho. Je někde tikaly hodiny a pan Novák najedou řekl „Ne, na ulicích ne…“

Pozoroval jsem starou paní, jak leží se zavřenýma očima a dýchá za ní přístroj. Celým nemocničním pokojem se odráželo pípání různých měřičů a přístrojů. Bylo mi nepříjemně. Cítil jsem se, že sem nepatřím, že toto je chvíle jen pro rodinu. Nelíbilo se mi to, že tu musím být, ale zároveň jsem cítil tak trochu pocit zadostiučinění, že konečně někdo uvidí, že smrt předpovědět dokážu. 

Pan Novák toho musel pro svou práci hodně obětovat a tak mě vzal i sem, ve jménu svého koníčku, sem, na místo tak intimní, že mělo být vyhrazeno pouze kruhu rodinnému. Ke své umírající tetičce. A já tu byl. Jako cizinec, který měl pouze dokázat to, co umí. Nikdo z nás nemluvil. Nevím, jaký měl pan Novák ke své tetě vztah, ale ten, kdo držel umírající paní za ruku, jsem byl notnou chvíli pouze já. 

Po několika hodinách čekání na něco, co možná dneska ani nepřijde, jsem se oddálil a nechával se unášet unavenými stereotypními sny a línými myšlenkami. Nic se stále nedělo a přišel čas, kdy měly jít návštěvy domů. Byl jsem rád, že už tu nemusím být, ale na druhou stranu jsem doufal, že zítra, až sem znovu přijdeme, tetička pana Nováka odejde. A to nejen proto, abych mu dokázal, že nekecám, ale vnitřně jsem cítil, že to já mohu starou paní uklidnit a pomoci se jí klidně dostat na druhý břeh, jelikož vidím, že její vlastní synovec se k tomu moc nemá.