KYBORG [CZ]

16. března

OLIVER:

Týden. Sedm dní, během kterých se toho přihodí tolik. Někdy je to až neuvěřitelné. Asi před týdnem jsme se usnesli na tom, že se Arisu ke mně nastěhuje. Zatím ovšem jen neoficiálně. Jak se to stalo, to sám nevím, ale prostě to tak nějak vyplynulo. 

Nechali jsme našemu vztahu volný průběh. Nikdy jsem nebyl dobrý v navazování vztahů, a většina mých pokusů o vztah skončila fiaskem. Svůj první vážný poměr jsem měl teprve ve dvaceti. Nevím, zda to byla opravdová láska a nebo jsem už nechtěl být poslední panic ve třídě, ale ani ne po půl roce našeho vztahu se ukázalo, že si opravdu nesedneme. Ona, jakoby byla z balení neurotypik classic. Nevím tedy ani, proč si se mnou něco začínala. Možná, že ženy mají rády tajemné chlapce, co se s nikým moc nebaví a mají svůj okruh přátel. Možná si chtěla postupně proklestit cestičku přes mojí bariéru a myslela si, že na konci na ní bude čekat padesát odstínů šedi. Ne. Bylo jich tam jen čtyřicet devět. Svůj pokoj jsem plánoval přemalovat už dlouho. A navíc, když viděla, že svou výplatu raději utratím za nové kabely pro své roboty, než za nové kabelky pro ni, pochopila, že se mnou je to marný, a že ze mě žádného superborce neudělá. Takže jednoho dne za ní zaklaply dveře naposledy, a já zůstal zase sám, jenom se svými plány na kybernetické orgány.

S Arisu to bylo jiné. 

Ovšem pravdou zůstává, že její rozhodnutí zůstalo zahaleno rouškou tajemství. Měl jsem neodbytný pocit, jakoby před něčím utíkala. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale řekl jsem si, že to chce jen čas. Někdy mi Arisu přišla jako plachá laň. Jakoby byla svázaná v poutech, která jí nedovolí prozradit víc. 

Nechápejte mě špatně: byla úžasná, celý den se smála a ze všeho jsme si dělali legraci. Líbí se mi na ní, jak je tolerantní a to všechno. Miluji její vůni, její objetí, dotek jejích rtů i milování se s ní. Ale někdy, opravdu jen někdy uprostřed noci mám pocit, že jí v polospánku slyším usedavě brečet do polštáře. Slyším, jak se snaží to zakrýt a tak jí vždy jemně pohladím, na důkaz, že jsem tu s ní. 

Když lidé spolu nějaký ten pátek žijí, tak už dobře znají i svá těla, tudíž jsem nemohl ignorovat ani ty jizvy, které měla rozeseté po celém drobném těle. Jednoho nedělního večera, když jsme zrovna leželi na mém rozkládacím gauči, který mám místo postele, jsem se jí na to zeptal. Zatvářila se opravdu bolestně, když jsem to zmínil. Na okamžik jsem trpce zalitoval, že jsem jí zcela jistě připomněl nějakou ne tak úplně příjemnou událost z jejího života. Jenže já jsem opravdu nechtěl, aby se má nádherná přítelkyně trápila. 

„Prošla jsem si určitými událostmi, o kterých opravdu nechci přemýšlet."

S těmito slovy se mi zadívala hluboko do očí, jakoby se snažila pohlédnout přímo do mé duše. Díval jsem se na ní. Byla krásná a působila nevinným dojmem, plné rty mírně pootevřené, černé oči zabodnuté do těch mých. Najednou jsem si všiml, že jí z koutků začínají stékat slzy a propíjet se do jejího šedivého polštáře z IKEA. Objal jsem ji. Pevně jsem ji držel a nepouštěl. Bál jsem se snad, že by mi jinak mohla uletět do temného a nebezpečného vesmíru. Chtěl jsem ji chránit stůj co stůj. 

Chtěl jsem, aby věděla, že jsem tu s ní. A hlavně, že jsem tu pro ni. 

Ten večer už jsme o ničem, co by souviselo s jejím trápením nemluvili. Ale stejně to ve mně zanechalo nepříjemný pocit nějakého hrozného tajemství vznášejícího se mezi námi.

-

ARISU:

Probudila jsem se uprostřed noci. Otočila jsem se na postel. Oliver vedle mě klidně oddychoval. Spal. Ale zaznamenala jsem zdroj nějakého červeného světla. Opatrně jsem mu odhrnula vlasy a všimla si malého černého světýlka, které měl na jednom ze svých kyborgánů. Toho, který má přímo vedle uší a jenž vypadá jako nějaký sci-fi kochleární implantát. Došlo mi to. Můj kluk se zase nabíjí přes noc, ačkoli jsem mu mnohokrát kladla na srdce, ať to nedělá. Někde jsem četla, že u pár lidí došlo k nečekanému zkratu a jejich elektronická zařízení u nich v posteli je ve spánku zabila. Také by mohlo začít hořet, či tam něco. Moje varování tedy zní: Nenabíjejte přes noc své mobily, tablety, počítače a jiná zařízení a už vůbec ne sebe! 

Vytáhla jsem nabíječku ze zásuvky a opatrně vyjmula i konektor z Olivera. Zavrtěl se, převalil na druhý bok, ale naštěstí se neprobudil. 

Byla tma a ticho. A v té tmě a tichu se mi pomalu začaly vynořovat vzpomínky. Nepříjemné vzpomínky. Zírala jsem na svítící Prahu a snažila se nějak uklidnit. No, nešlo to. Vzpomínky jsou moc hluboko zakořeněné a nikdo mě jich nedokáže zbavit. Ani moje psychiatrička ne. Naštěstí už nepřichází tak často a v takové intenzitě jako dřív, ale přeci jen se někdy objevují, jako příšery pod postelí. Vždy mě pak chytala úzkost a touha utéct. Kamkoliv. Hlavně jen, aby tam nebyli lidi. 

Protože to lidi mi to způsobili. Přesněji řečeno, jeden člověk. Jeho jméno bylo Adam a je to asi dva roky, co jsem sebrala tu odvahu a odešla od něj. Z hlubin nuceného zapomnění se vynořila nová vzpomínka. 

Sedím ve studeném tmavém sklepě domu, kde Adam s rodiči žije. Nikdo sem moc nechodí, a tak si to tu syn zařídil. Celou svou bytostí chci utéct, ale mám strach. Strašný, ochromující strach. Bojím se tak, že ani nedokážu myslet. Nechci myslet na to, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl. Jsem pošpiněná, nečistá a špatná. Adam mi stále kupuje drahé věci na sebe a já si jich stále nedokážu vážit. Například jsem dostala ty úžasné kalhotky s krajkou, které se mi ale vůbec nelíbí. Adam na mě křičí a nutí mě, abych si je oblékla a nosila je, jinak přijde bič. Jenže já nejsem masochistka. Vůbec. Ani trochu. A přeci musím snášet jeho rány. Švih. 

Tu bolest, kterou ve mě tato vzpomínka vyvolala, je téměř reálná. Téměř fyzicky cítím dotek toho pekelného nástroje na svých zádech. Bojím se mužů, kteří dokáží být takto krutí a přitom cítím, že potřebuju být chráněná právě nějakým mužem. Tím svým. Objala jsem ho, a on mi ve spánku chytnul ruku. Ne, jeho dotek vůbec nebyl jako ten Adamův. Tohle byl dotek lásky, tamto zas živočišný dotek nenávisti. Vůbec se to nedalo srovnat. Políbila jsem Olivera do vlasů a doufala jsem, že aspoň jemu se zdá něco hezkého, když já tu musím tiše trpět pronásledováním starými traumaty. Však já mu to časem všechno řeknu. Možná zítra, možná za týden, možná za půl roku. Ale chtěla bych se k tomu odvážit co nejdřív.