KYBORG [CZ]

24. prosince

Jako rodina jsme vždy měli tradici, že Vánoce trávíme v rodinném kruhu u tety a strejdy.

Vždy to vypadalo tak, že jsme přijeli někdy dopoledne na Štědrý den, přičemž babička s dědou už tam dávno byli. Teta se strejdou mají velký dům, takže babí a děda tam většinou i přespali a my následující den taky. 

Letos to nebylo jiné. Babí s dědou, ačkoli je oboum už kolem osmdesáti, jsou stále vitální a rádi nás vždy uvidí. Nebo aspoň tak tomu vždycky bylo. Potom se přihodí taková maličkost, že se váš vnuk stane kyborgem a děda by vás nejraději vyhodil z domu (a přitom si neuvědomuje, že on se svým kardiostimulátorem tento význam slova svým způsobem splňuje také).

Můj dědeček byl vždycky stará škola a ačkoli mě měl rád, nikdy jsem neměl pocit, že je se mnou úplně spokojený. Stále by na mě něco měnil. Jako mladší jsem mu nadšeně vyprávěl své sny, ale on mi je vždycky rozpustil se slovy, že na to stejně nikdy nebudu mít. 

Vždycky si cenil toho, když jsem ze školy nosil dobré známky, ačkoli pro mě to nic moc světovýho neznamenalo. Naopak nad mými opravdovými touhami vždy je kroutil očima.

Naštěstí teta byla jiná. Ta mě vždycky ráda viděla. Teta byla moderní emancipovaná žena, takže jí moje rozhodnutí nijak zvlášť nevadilo a dokonce mi dovolila přivést si na vánoce i Arisu. 

A tak jsme tu tedy stáli. S vánočními dárky v tašce a s nervózním pocitem chvění v břiše. 

Konečně nám přišla teta otevřít. Mě i mou přítelkyni ihned zahrnula mlaskavými pusami a objímáním. Pozvala nás ihned dál a když viděla, že máme dárky, řekla, ať jí je rychle předáme, než to uvidí malí. Vešli jsme do obýváku. Okamžitě mě udeřila do nosu vůně františků a cukroví. Přivítaly nás vánoční koledy a děda usazený v křesle. Přivítal se s námi, ale bylo vidět, že je zklamaný a taky jo, hned, když Arisu odešla s našimi taškami nahoru, vyčetl mi, že jsem se té ohyznosti na hlavě stále nezbavil a že nechápe, proč jsem si nenašel nějakou Češku. „Protože je to můj život a já jsem takto šťastný!” vysvětlil jsem mu stručně a chystal se odejít, když v tom na mě děda zavolal, že prý kdyby on takhle přišel za svým tátou, dostal by pětadvacet na holou a nikdo by se ho na nic neptal. „Jó, můj táta se teď určitě v hrobě obrací, kdyby věděl, co to má za pravnuka!” Mamka, která s rodinou přijela přesně teď, zaslechla naší hádku a řekla mi, že hlavně si z toho nemám nic dělat. 

I ona se dlouho smiřovala s mojí identitou, ale nakonec si na to všichni zvykli. Tedy až na dědu, pochopitelně. Ten si nikdy nemohl nechat ujít příležitost, kdy mi mohl něco říct a to se projevilo už před štědrovečerní večeří, kdy se mě pětiletý bratránek Vítek zeptal, zda taky bude mít to tykadlo, až vyroste. Děda se na něj podíval s vyděšeným pohledem a skoro vykřikl „Ne, nebudeš! Další zklamání v rodině bych nesnesl. Ty budeš hezky vojákem, jako býval můj otec!” Tímto výrokem prakticky zkazil vánoční pohodu. Mamka s tetou se na něj přísně podívali, taťka s babičkou dělali, že nic neslyší. Vítek se tvářil zmateně a jeho ségra Eliška tomu taky příliš nerozuměla. Můj bratr Richard se mohl pochcat smíchy a Arisu se na mě vyděšeně podívala. Potom se rozjela diskuse. Teta říkala, že její syn nebude poslouchat rady nějakého bolševika a děda jí málem přerazil za to, že se dovolila na vlastního otce vytáhnout takovou dávnou věc.

V nestřežené chvíli jsem pošeptal bratranci, že může být, čím bude chtít, až vyroste a doufal jsem, že to pochopil. Nakonec jsem se rozhodl, že po štědrovečerní večeři seberu malý a půjdeme si zasáňkovat. Chtěl jsem hlavně vypadnout. 

Sníh padal a já byl rád, že jsme si s Arisu a s prcky mohli vyjít. Už mě nebavilo poslouchat dědovy negativistické výlevy. Sledovali jsme, jak děti jezdí ve tmě na prázdném poli, občas se koulují a prostě si užívají. Sleduji starší Elišku, která jde jako správná vůdkyně a velká sestra před svým bráškou a táhne sáně. Když jsou oba nahoře, velká ségra posadí svého bratříčka na sáně, roztlačí je a sama rychle přiskočí. Je úžasný, že se nebála. Otočil jsem se a sledoval sklady a červená světélka vysílaček na periferii města. Vždycky mi to přišlo tak tajemné a z jakéhosi mně neznámého důvodu jsem to měl rád. Nad námi svítily hvězdy. To se tady za městem, kde už není tolik smogu, totiž běžně stává. Poodešel jsem si od ostatních a sedl si do sněhu. Nevadilo mi to a nikomu jinému taky ne. Arisu věděla, že tyto chvilky, kdy můžu být jen sám se sebou, nutně potřebuju k životu. 

Přemýšlel jsem o vesmíru, který se nad námi klenul. Přemýšlel jsem o tom, zda je na jiných planetách život a přišel jsem si tak malý a bezvýznamný.

Přišli jsme asi po hodině a teta Soňa nás pochválila, že jsme děti správně utahali. 

Najednou zacinkal zvonček.

Teta se podívala do obýváku k nazdobenému stromečku a možná trochu moc afektovaně zvolala „Děti! Pojďte se podívat! Ježíšek už tady byl!” Oba dva, pětiletý Vítek i osmiletá Eliška se rozběhli ke stromečku a oba dva zavýskli nadšením. 

Začali jsme rozbalovat dárky. Arisu ode mě dostala novou mikinu v trippy stylu, nový mobil, kosmetiku, knihu a ještě nějaké věci.

Já od ní dostal součástky do robotů, dlouhou nabíječku, knihy a výlet do Japonska. Nějaké věci jsem dostal i od rodičů. Například vánoční svetr s motiv postavičky Grinch. 

Všichni něco dostali, že čeho měli radost, i Tomísek dostal nový pelíšek a granule, ale vypadalo to, že největší radost měl Vítek, když dostal malého hnědoučkého křečka. Ihned jej vyndal z klece a začal si ho hladit, ale drobný hlodavec se rozběhl přímo do jeho vlasů. Vítek se lekl a začal křičet, aby to někdo z něco sundal a tak v zápětí přispěchala na pomoc Eliška, která s nebohým zvířatkem bude určitě zacházet líp. Jenže ještě jedna věc nebyla rozhodnutá a to, jak se bude křeček jmenovat. Eliška s Arisu chvíli vymýšlely nějaká jména, ale malý, když zjistil, že je to kluk, to vzal do vlastních rukou. 

Zvedl se s křečkem v rukou a pelášil k dědovi. 

„Dědo, dědo!” volal nadšeně „Víš, jak se bude ten křeček jmenovat?” Děda řekl, že neví a malý nadšeně vykřikl „Bolševik! Dědo! Jako jsi ty!” Malý Vítek ve své nevinnosti čekal, že děda bude poctěn, že se jeho vnuk usnesl udělat takovýto krok, protože samozřejmě neměl ve svých pěti letech ani tucha o tom, co to slovo znamená, ale samozřejmě se žádná sláva nekonala. Celá rodina ztichla a vytušila trapnou situaci. Děda zbledl, pak zrudnl a vrhl po své dceři Soňe naštvaný pohled, protože věděl, kdo asi v této rodině za to může. Chvíli to dokonce vypadalo, že se strhne hádka, ale potom dědečka uchlácholila babička a nalila mu další sklenku.

Když jsem si šel před spaním dolů do kuchyně pro skleničku vody, slyšel jsem, jak děda klade tetě na srdce, že to zvíře musí Vítek přejmenovat a ať to hlavně nikde netroubí. Že Soňa snad ví, že to tehdy nebylo lehké a proč to dělal. 

Odjeli jsme hned druhý den po dlouhé rodinné procházce a potom jsme až do silvestra byly s Arisu doma, jen o dva dny později jsme se ještě stavili u rodičů Arisu. Tam se mi líbilo. Japonská kultura je zvlášť zajímavá, ale jedna věc mě zároveň trochu rozveselila i rozesmutnila. O Japoncích se říká, že to jsou velký vlastenci a konzervativci, co se rodiny týče, ale dokonce i otec mé přítelkyně mě přijal úplně skvěle. Vůbec mu nevadilo, že jeho jediná dcera chodí s bílým kyborgem, když ví, že je s ním šťastná, jen aby to nebyl zas další Adam. A co že je na tom smutné? Můj vlastní děda to tak světle nevidí.