KYBORG [CZ]

Asi 2 hodiny po půlnoci

Domů se vydám až někdy v jednu. Sám, bez Arisu. Ostatní se ještě přesouvají do jakéhosi klubu, nebo k někomu domů, ale já cítím, že moje baterka socializace je už skoro vybitá, a tak už nikam nejdu. Jedu domů autobusem a už se vidím doma v posteli. Přeci jenom jsem něco málo za večer vypil a začíná na mě padat únava.

V Kobylisích se chvíli rozhoduji, jestli to vzít podchodem, nebo vrchem, a jelikož v pochodu se utábořili nějací neonáckové, nebo co to bylo za typy, vydal jsem se po zemi.

Nikdo už na ulici nebyl, kromě nějakých gangů, co odpalovaly dělobuchy a petardy, které tak ničily mé citlivé uši. Blížil jsem se k přechodu. Nikde žádné auto. Lampy tajemně osvětlovaly letošní sníh. Nevinný bílý sníh smočený pouličním bahnem. Začala mi být zima. A nebo to bylo tím tajemným pocitem čehosi zlověstného ve vzduchu?

Nevěděl jsem, ale najednou se proti mě postavil jakýsi člověk. Rozkročil se a dal ruce v bok. Nejdříve jsem si myslel, že se jedná o nějakého ožralu z petardovýho gangu, ale jak jsem přišel blíž, nervozita projela celým mým tělem. Byl to Adam. Díval se na mě tím stejným zabijáckým pohledem jako tehdy.

Přišel ke mě blíž a zvedl hlavu, aby mě mohl dobře vidět. „Kde máš mojí holku?" zeptal se mě. V žádným případě mu na toto neodpovím. Ani náhodou. Ve skrytu duše jsem ovšem doufal, že Arisu zdárně došla domů, že už je doma, že už spí a nic o této situaci neví.

Ani nevím, na co jsem tehdy myslel, snad jako kdyby se ve mě vypnul jakýsi jistící okruh, kterému se běžně říká pud sebezáchovy.

Upřímnost nade vše, no ne? „Jak můžeš tohle říct?!" procedil jsem skrze zaťaté zuby. „Tý holce jsi uhnal psychický poruchy ty hajzle zasranej!!" S těmito slovy jsem ho udeřil. Asi to nečekal a zakolísal, ale jeho kámoš (ten více střízlivý) si toho všiml a přistoupil ke mě. „Co tady Adama napadáš ty hajzle! Nejdřív mu kurvíš holku a pak ještě napadneš jeho samotnýho! O Arisu mi nejde, to je jen ubohej kousek masa, tý si klidně strkej tu svojí anténu třeba do kundy, ale laskavě nás přestaň napadat!" Nechápal jsem. Zase jsem nechápal ten neurotypický svět kolem sebe. Jak to může ten kluk říct? Jak vůbec může tvrdit, že to já se pletu do nich? To ten jeho kámoš Adam zkazil mé Arisu život a zničil jí zdravé sexuální smýšlení. A kdyby jenom to, on jí zbořil velký kus sebevědomí, osobnosti...

Ta... nenávist... cítím ji v hrudi jak obrovskou hroudu hnisu. Jako malý jsem si často v záchvatech hněvu představoval, že mi z obou rukou vystřelí ostré nože, tak moc mě vztek na rukách bolel, a zraní toho, kdo mě naštval či vyprovokoval. Jako malý jsem si v takových chvílích připadal neohrožený, ale pro okolí jsem prý působil až směšně. Malý nasraný kluk, co chce zničit vše, co mu přijde pod ruku. Jenže teď to tu bylo znovu. Je načase zaplout dozadu do nejtemnějšího kouta své duše a použít všechny ty zhoubné hnisy proti těmto třem hajzlům. Minimálně proti těm dvou, jelikož ten třetí se naštěstí moc neangažoval.

Viděl jsem svým vnitřním okem Arisu, kterak mi brečí na rameni, její jizvy, staré i čerstvé a stavidla se otevřou. Málem mi praskaly žíly, zatímco se mi v hlavě míhaly otřesné obrazy Židů v plynových komorách, vrahů, hladovějícíh lidí, vystřílených škol, dětí, co ve válce zůstaly bez rodičů a rodiče bez dětí, ukřižovaný Ježíš, Arisu zmlácená v koutě temného sklepa, to, jak se mi děti posmívaly ve škole a nadávali mi do vadných postižáků, jak se po nás s Neilem podíval ten číšník, transkluka, kterému jeho partner vilně hnětl ňadra a zdemolovaná Dvojčata. Hnis musel pryč. Ponořil jsem se do hlubin svého plazího mozku a nechal amygdalu pracovat nezávisle na mém vědomí.

Zpátky do reality mě přivedla až ostrá bolest a obličeji. Asi mi přerazili nos... Nevím, kdo z nich to byl, ale oba vypadali poměrně strhaně, matně si vzpomínám, že jsme se poprali. Musel jsem mít šrámy všude po obličeji, ale bolest jsem až doteď nevnímal. Teď ovšem už zase pulzovala mým tělem. A v tom jsem je spatřil. Zamotala se mi hlava a mé srdce vynechalo minimálně tři údery. Světlý a Temný. Bylo jasné, že si jdou pro mě. Adam najednou něco vytáhl z kapsy. Vločky padaly dál a v měsíčním světle se zaleskla čepel velkého nože, nástroje, který má ten potenciál sprovodit mě ze světa do několika sekund. Jenže já ještě nebyl připravený. Jsou tu totiž určití lidé, pro které jsem důležitý. Rodina, přátelé, Arisu... Nemůžu je opustit...

Adam se na mě podíval s tou čistou, nefiltrovanou nenávistí v očích jemu vlastní.

Promnul si tvář, kam jsem ho pravděpodobně udeřil já, a řekl „Lidi jako ty tu nemaj co dělat, chováš se jako bábovka, jseš divnej už odmala, ale né, ty vždy musíš být něco extra, co? Odmítl jsi mi uhnout z cesty a víš, co se dělá takovým lidem?" Bylo vidět, že si to užívá. Dobře, tohle už šlo za hranu. Chtěl jsem utéct, ale Adamovi kumpáni mě chytli.

Sám Adam se uchechtl. „Víš, že samotnej Hans Asperger lidem jako seš ty říkal autistický psychopati a posílal vás do plynu?! Cha, byl to moudrej muž, protože to je to jediný, na co se vy Aspergeři hodíte!" s těmito slovy mě bodl do ruky a hned v zápětí dal pěstí.

Před očima se mi rozběhlo tisíce hvězdiček a moje poslední myšlenka, která se přes bolest prodrala na povrch jako takový plamínek, byla „Já chci žít!" Padal jsem do vozovky a slyšel jsem, jak jede auto. Připravil jsem se na naráz. Tohle je konec. Opravdový konec Olivera Marvana na tomto světě.

A najednou se stalo něco podivného. Za zavřenými víčky jsem uviděl oslnivé světlo a na zádech cítil příjemné teplo. Něco velmi silného, jakoby drželo mé tělo. Jakoby mě nějaký světelný stín chránil před tím, abych na silnici vůbec dopadl. Jakoby z dálky jsem slyšel Adamův hlas „Co to doprdele je?!" Najednou jsem slyšel dusot nohou, jak se ti tři dávají do běhu a světlo mě pomalu položilo vedle do sněhu.