KYBORG [CZ]

Týdny poté

Dlouho jsem tápal ve slepých uličkách, dlouho jsem nevěděl, jak ukáznit své rozbouřené smysly. Moje anténa totiž nejde vypnout. Jak by také mohla, když je to, z filosofického hlediska, nový orgán. Jediné, co se udělat dalo, bylo prostě to, že se nechá vybít. V tom je stejná jako jiná elektronická zařízení. Naštěstí. Takže pokud jsem to opravdu nedával, mohl jsem prostě počkat, dokud se nevybije, jelikož pokud fungovala plně, bylo ti mnohdy k nevydržení. Dokonce se mi párkrát stalo, na těch nejvytíženějších místech, jako například v hlučném obchoďáku, že jsem z přemíry všech těch vjemů naprosto vypnul. Vypadalo to většinou tak, že mě začala zničehonic bolet hlava, dělalo se mi černo před očima, a než jsem se stihl posadit, seknul jsem sebou na zem jak špalek. Můj mozek to zkrátka nedokázal vydržet. Většinou, když se to stalo, tak si mě lidé nevšímali, jelikož si mysleli, že jsem jenom nějaký opilý podivín. Ačkoli by se tedy mohlo zdát vylepšení smyslů jako něco úžasného, tak mi věřte, že nejméně čtvrt roku je to docela velkej záhul. A to dokonce, ačkoli jsem často anténu nechával právě vybít. Jenže tento postup se nelíbil ani mně, tak samozřejmě ani Virovi. Oba jsme chápali, že takový zákrok jsem podstoupil pro vnímání něčeho, co ostatní nevnímají, a že počáteční nevolnosti musím vydržet. Srovná se to, jen je třeba se tomu postavit čelem. Jenže vykládejte to mému mozku. Často jsem chodil se špunty v uších a s černými brýlemi na očích, abych to alespoň nějak eliminoval, a můj sociální život se začal pomalu rozpadat, tak jako se mi před lety rozpadla na prach usušená květina tehdy na balkoně zapomenutá v těch letních vedrech. 

Takhle by to pokračovalo asi dále, ale já jsem našel i další cestu, krom nechávání se vybít, jak se s tím alespoň zčásti naučit žít, a jak konečně z tohoto celého projektu vytěžit ten skrytý potenciál. Tou stezkou byla meditace. Každý den jsem si vyhranil tak hoďku pro sebe, sedl jsem si na zem do tureckého sedu, a snažil jsem se v rytmu svého dechu sladit své biologické i kybernetické smysly. A dařilo se mi to, ale jen zčásti. Pořád přicházely kruté bolesti hlavy a stavy, že jsem často celý den musel zůstat v posteli a čekat, než anténě znovu dojde šťáva. V tyto těžké a vyčerpávající dny jsem si nadával, nesnášel sebe i Dotcoma za to, do čeho jsem se to zase dostal, či spíše, do čeho mě to zase uvrhl. Proklínal se za to, že jsem si pro začátek lačně ukousl až příliš velké sousto, a že jsem namísto toho měl, s puncem rozumného transhumanisty, přidávat smysly s většími odstupy.  

Jednoho ošklivého dne, kdy jsem zase byl zalezlý doma, můj pocit vygradoval. Bylo to, když jsem si v koupelně čistil zuby, díval se na sebe do zrcadla, a říkal si: „Tohle jsi opravdu chtěl, Olivere Marvane?" Tak tohle jsem opravdu chtěl? Kdo by to přeci chtěl, trpět bolesti hlavy a omdlívat ze smyslového přetížení? Kdo by chtěl mít smysl, kterého se spíše děsí než těší? Však to není vůbec normální, že se nemohu dočkat toho, až mému novému orgánu dojde energie a umlkne. Taky si normální člověk neříká „Už abych zas ohluchnul, aspoň bude klid!" No ne? A k čemu to všechno? Abych zkusil něco nového? Abych se stal ztělesněním pokroku? Abych se ještě víc odlišil od natvrdlého lidstva? No, to se mi tedy povedlo. 

Doplazil jsem se zpátky do postele. Takhle to dál nejde. Musej mi to vyndat. Hned. Je to jasné. Moje tělo ten smysl nepřijalo. Jinak se asi zblázním a už nikdy nebudu šťastný.

Hned po této myšlence ovšem přišla další, mnohem horší. Objevila se v mé mysli jako malý nasraný žokej na koni a s bičem, kterým, jakoby mě švihnul přímo do spánkového laloku. Au. Načež spustil až příliš vysokým hlasem „Srabe! Ani experiment, ve kterém je budoucnost lidstva, a který by mohl být lidstvu prospěšný, nedotáhneš do konce!" Načež opět práskl bičem a odklusal směrem most Varolův někam do prdele. Měl pravdu. Jsem srab. Jsem měkota. Budu ovšem muset něco udělat. Třeba si tu anténu upižlám štípačkama osobně.