KYBORG [CZ]

11. září

Vystoupil jsem na pódium. To sám o sobě byl hodně zvláštní pocit. A upřímně? Do poslední chvíle jsem si říkal, že prostě uteču. Že to nedám. Uteču a svět se nikdy nedozví, že tu původně měli být kyborgové dva, jelikož jeden z nich není vůbec zvyklý na nějaký řečnění a raději, než by dostal do ruky mikrofon a mluvil v angličtině o svých zkušenostech, by prostrčil hlavu otvorem do popelnice a zůstal tam, tak, jako se to stalo hlavnímu protagonistovi jedné historky ze sbírky Černá sanitka. Ale to, co se mu stalo hned v zápětí, bych zažít nechtěl ani omylem. Pokud vás zajímá pokračování, tak si to laskavě najděte sami. Mojí prací není přeci mluvit o ouchylácích z městských povídek, ale o lidech, kteří dobrovolně propojili své tělo s moderní technologií. Poslední nádech, výdech a můžeme začít.

-

ARISU:

Seděla jsem v hledišti a nadšeně a snad i s dávkou pýchy sledovala, jak Neil a Oliver vstoupili na pódium, aby zahájili přednášku. 

Přednášky na této konferenci se vedly kompletně v angličtině. Upřímně, jak tam ti dva stáli, bylo to až roztomilé, jelikož připomínali jakési vyslance mimozemské rasy. Ano, to je to úžasné! Lidé si vylepšují vlastní těla, dokáží vnímat jiné věci, ale přeci jsme stále jeden druh a měli bychom se všichni k sobě navzájem chovat jako rovný k rovnému, což se bohužel neděje ani tehdy, máme-li úplně stejné dispozice. To je to, co mne na transhumanismu trochu děsí. Všechny pěkné ideologie si lidstvo dokáže překroutit do nepoznané podoby.   

Pochod smrti ženě tisíce obyčejných lidí k zániku, zatímco vylepšení kyborgové je bičují a nutí pochodovat do rytmu svých updatovaných neunavitelých nohou. 

Zakřenila jsem se při té myšlence, vůbec se mi nelíbila. Chtěla jsem ji vyhnat z hlavy, ale tím, že jsem vůbec pomyslela na zlo, jako bych otevřela nějaký kanál plný zla a myšlenky už se nedaly zastavit. Přicházely rychleji a rychleji jako neřízené střely. 

Začala jsem se klepat, ale přiměla jsem se pohlédnout znovu na mého přítele, který tam zatím vykládal něco o lidské rase a o tom, jak by kyborgové mohli přispět k záchraně planety. Dobrý, říkala jsem si v duchu, to bude dobrý. Musela jsem zhluboka dýchat, ale v tom se stalo něco, co bych nečekala ani v té nejhorší noční můře. Někdo mě chytil za rameno. Tvrdě a nelítostně. Ihned jsem celá ztuhla, v krku se mi udělal knedlík a nemohla jsem se ani pohnout. Zachvátila mě paralyzující, živočišná hrůza. Já ten dotyk znám. Já ho znám! Je to Adam! Už jen při vzpomínce na to jméno se mi málem nahrnuly žaludeční šťávy do krku. Pohlédl na mě nelítostným pohledem lovce. Nemohla jsem nic dělat. Moje psychika mě zablokovala. Co se dělo dál mám trochu v mlze, jenom vím, že si sedl vedle mě a zašeptal něco ve smyslu „Tak to je ten tvůj novej kluk?“ Z tónu, kterým to řekl, jsem slyšela žárlivost a opovržení. 

„Kterej z nich je ten tvůj nabíječ? Ten s tím debilním účesem, nebo ten s tím blbým svetrem?“ Mlčela jsem. Byla jsem v šoku. Jak si mohl najít to, s kým chodím a kde tento večer budu? Kdo mu to prozradil? Ale on se nedal, potichu, aby ho nebylo slyšet, šel dál, pomalu mi do ucha šeptal ošklivá a sarkastická slova plná nenávisti.

„Jak to s ním děláte… ty kurvičko, řekni. Strčí ti tu svojí anténu přímo do kundy? Co? Je to tak?“ Nemohla jsem mluvit. Nechtěla jsem ho vůbec vnímat. Bylo mi zle. Chtěla jsem jen utéct, ale vůbec jsem se nemohla pohnout. 

Vzpomínky se vyhrnuly jedna za druhou a nešlo jim zabránit. Celou mě pohltily. 

Jen z dálky jsem slyšela „Nemysli si ale, že jeho anténa je lepší než ta moje. Vždyť si vzpomeň, jak se ti to tehdy líbilo. Milovala jsi to!“