KYBORG [CZ]

1. listopadu

Existují okamžiky, které člověk nezapomene do konce svého života. Mohl bych tu sice vyjmenovat různé klišé příklady, jako například svatba, narození dítěte, nebo klidně i něčí smrt, jenže pak existují také nezapomenutelné okamžiky, které nikdo do žádných dokumentů nenapsal, a přesto existují. Což samozřejmě nikdo nedokáže, jelikož lidé obecně věří spíše věcem zapsaným a pečlivě změřeným.

A mezi takového okamžiky patří i má druhá schůzka s Arisu. Sešli jsme se na Kampě. Nevím ani proč, ale zkrátka nás napadlo, že si vyjdeme do centra. Navíc, vzhledem k tomu, že Arisu bydlí v Dejvicích a já v Kobylisích, tak se to ukázalo jako příhodné místo na půli cesty pro nás pro oba. Prošli jsme se po Karlově mostě, vydali jsme se na procházku podél Vltavy, stavili jsme se v restauraci na dobrém jídle, mezitím jsme si povídali o životě, vesmíru a vůbec, a to všechno proto, abychom to zakončili v uličce Nový svět, když už byla tma, a jen starodávné lucerny vrhaly své naoranžovělé paprsky do dekadentních zákoutí. Samozřejmě, že jsem cítil i mikrovlny, které tajemně a jakoby poškozeně duněly prostorem. Sám nevím proč, ale najednou ze mě vypadlo „Už to bude rok, co jsem se stal kyborgem." Dívala se na mě užasle. Chvíli nic neříkala. Asi zvažovala, jestli mi má pogratulovat, nebo mě raději proplesknout. Upřímně to nevím ani já. Mám na toto své životní rozhodnutí protichůdné názory a pocity. Zaprvé si přijdu jako největší pitomec pod naší přírodní fúzní elektrárnou ve středu sluneční soustavy, že jsem si do sebe toho nechal implantovat tolik najednou, ačkoli jsem znal rizika. No nezasloužím si svoji přezdívku dokonale? Pak se má člověk divit, že sebou občas v senzoricky přehlceném prostředí sekne. Ale na druhou stranu můžu být zase rád, že jsem neskončil v Bohnicích s utkvělou představou toho, že jsem sklenička s pomerančovým džusem.

Nedrkejte do mě, nebo se vyleju.

Zároveň si druhá část mé osobnosti myslí, že tato překotná kyborgizace byla to nejlepší, co mě v životě kdy potkalo, vezmeme-li to z filosofického hlediska. Který jiný člověk může vidět ty, kteří nás, podle našich skutků, převáží na druhý břeh? Naučilo mě to velké pokory a radosti ze života, který ovšem není vždy růžový. Naučilo mě to, že nejsme takový mocipáni, jak si rádi o sobě myslíme. Že vždy tu bude něco nad námi, co nás soudí podle našich skutků a nikoli podle toho, jestli máme u ucha nejnovější iPhone nebo starou Nokii.

„Jaký to je…?" Zeptala se s opravdovým zájmem v hlase. Potom nastalo ticho. Chvíli jsem si na jazyku převaloval slova, která bych jí mohl odpovědět, ale ani jedno se mi nezdálo takové, že by dostatečně popisovalo mojí situaci. Nakonec jsem řekl „Je to… jiný, ale zároveň tak stejný." Dohajzlu, proč mluvím jak nějaký vyhořelý básník či sedmnáctiletý rádoby hlubokomyslný rapper? Vždyť ani nemohla pochopit, co jsem tím vlastně myslel. Chytat zatoulané myšlenky a převádět je na řeč je jako, kdybyste chtěli přestřihnout proud vody nůžkami. 

Když jsem se však na ní podíval, tak to rozhodně nevypadalo, že by byla z mých žvástů nějak zvlášť zmatená. Naopak, zase vypadala zaujatě. Až moc zaujatě. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, jen na to nejsem zvyklý. Většinou se lidi nezajímají, že třeba mohou svýma kecama a divnýma poznámkama člověka zdeptat. Ne, nechci si tu hrát na nějakou třináctiletou emařku, ale tohle je kurva fakt, kterej se potřebuje řešit. Dneska je to všude přehnaná politická korektnost sem a přehnaná politická korektnost tam, ale aby se v praxi dodržovala aspoň v nutném minimu, tak to najednou ne. 

Je to zvláštní, ale opravdu ji fascinoval můj příběh. Pomalu jsme si k sobě pěstovali důvěru. Už jí dokonce ani nevadilo, že jsme se v potemnělé novosvětské uličce octli na pár chvil úplně sami, ačkoli nejdříve mě až úpěnlivě prosila, ať nikam sami nechodíme. Byla sice ohromená, ale stejně se bála, to jsem vycítil. Tak moc jsem chtěl, aby se se mnou cítila bezpečně a dobře, ale vím, člověk citům neporučí a to ani těm pozitivním, natož pak negativním. Bylo to takové její tajemství, tahle ta její bojácnost, nevím, jestli to pramenilo přímo z ní, nebo je to výsledek určitých událostí a zkušeností, ale to je asi jedno. 

Je to asi jedno. Za tuto myšlenku bych si dnes nejraději nafackoval.