KYBORG [CZ]

21. října

Asi tak čtrnáct dní po tomto incidentu jsem jel autobusem. Jelikož to byla nejméně půlhodinová cesta přes notnou část Prahy, sedl jsem si do přední části autobusu, pustil si hudbu, a udělal si, v rámci možností, pohodlí. Opřel jsem se o sklo, a přemýšlel o svých záležitostech. Asi v polovině mé cesty si ke mně přisedla jakási asiatka. Měla polodlouhé vlasy a vypadala přesně, jako kdyby vyskočila z reklamy na japonskou popkulturu. Měla ve vlasech velkou mašli, a dlouhou mikinu s potiskem jakési psychedelické projekce. 

Na nikoho se ani neohlížela. Stále si cosi ťukala do mobilu. Odvrátil jsem se od ní, nemělo smysl, přemýšlet nad ní dále, je to přeci jen nějaká náhodná dívka z autobusu (co sice nemá postavu do červena, zasvěcení pochopí na jaké virální video tím narážím) , ale zastávky a linky městské hromadné dopravy nás tak či tak pravděpodobně navždy oddělí. Zapnul jsem si do hlavy Sultans of swing od Dire Straits a ponořil se tedy znova do svých myšlenek. A pak už jsem jen zavřel oči, a poslouchal ultrafialové záření. V tom jsem ucítil ten cizí, nepatřičný, avšak přesto důvěrně známý pocit. Ten pocit klidu a svíravé úzkosti zároveň, které se střídaly ve velmi vysokých frekvencích. Instinktivně jsem se otočil. 

Bylo jich tam hodně. Opravdu hodně. Byli tam, černí i bílí, seděli na sedačkách, prázdných i obsazených, někteří se drželi madel, a ostatní jen stáli se svýma kosama v rukách. To už jsem věděl, že jsem se přepnul do svého spirituálního módu, do módu, který jsem si sám nikdy nepřál. Vratkým krokem jsem se zvedl ze sedadla, a vydal se ihned ke dveřím. Viděl jsem, že už se blížíme k zastávce, ale já měl pocit, že můj mozek neunese takovou energii… smrti a přechodu do jiného levelu bytí. Autobus zastavil, a já měl najednou neodkladný pocit, že teď je všechno na mně. Vždyť ti lidé chtějí také žít, ne? Stále tu mají určité poslání! Viděl jsem maminku se dvěma malýma dětma, viděl jsem dvě teenagerky, jak se něčemu smějí, zahlédl jsem staříka, se spokojeným výrazem ve tváři. A především onu dívku, co seděla vedle mě. Tito lidé chtějí ještě žít, doprdele! Já to vím. 

Zakřičel jsem proto, aby ihned opustili autobus, že jim hrozí smrtelné nebezpečí. Nic efektivnějšího mě v tu chvíli nenapadlo. Někteří z nich opravdu odešli, ale většina po mně vrhla divný pohled, a zaslechl jsem i pár nelichotivých poznámek na svou adresu. Jenže já se nedal. Téměř jako smyslů zbavený jsem se pokoušel dostat k řidiči, když v tom mě popadly jakési silné ruce, a doslova mě vyhodily z vozidla. Dopadl jsem na zledovatělý chodník a narazil si koleno. Než jsem se stačil zvednout, slyšel jsem, jak se dveře zavírají a bus se pomalu rozjíždí. Někdo mi zezadu poklepal na rameno. K mému velkému překvapení to byla ona roztomilá Asiatka. „Jsi v pořádku? Co se děje?" Zeptala se starostlivě. Super. Fakt super. Pomyslel jsem si. Co je tohle za první dojem? Vždyť si mě musí zařadit mezi tu sortu lidí, co nosí na hlavě různé anténky a alobalové čepičky, co každou neděli po ránu komunikují skrze krystaly s Aštarem Šeranem a jeho vesmírnou bandou, a co každou chvílí očekávají reptiliánský armageddon. Jak to tý holce jenom vysvětlím? Znovu se ozvala: „Co jsi myslel tím smrtelným nebe…" svoji poslední větu již nedořekla. Stejně jako já totiž viděla, jak autobus, ve kterým jsme ještě před pěti minutami seděli, dostal na strmé frekventované silnici ošklivý smyk, odhaduji, že se mu porouchaly brzdy a napálil to přímo do protijedoucího náklaďáku.

Jako bych vše viděl ve zpomaleném záběru. Pomalu deformující se plechy obou vozů, pomalé výkřiky lidí umírající až moc rychlou smrtí. Viděl jsem vyšlehnout plameny odněkud z vozidla. A především jsem viděl desítky duší i Andělů. Většinu lidských ,ano, i psích duší si odnášeli světlí Andělé směrem k nebi, ale pár lidí polapili Andělé tmaví, a ti jakoby zůstali, a pomalu se zavrtávali do země, aby potom zmizeli v oblaku temného dýmu. Najednou, jako kdyby na mě dopadla ta tíha toho všeho. Musel jsem se posadit na lavičku, jinak by mě nohy asi neunesly. Začal jsem tiše brečet. Ona dívka si ke mně přisedla, a začala mě utěšovat, ale dlouho jí to netrvalo a sama začala plakat. „Jak… jak jsi to věděl?" Neodpověděl jsem. Nedokázal jsem mluvit. Jakoby se mi v krku udělal obrovský knedlík. Nevím, zda jsem jí to i povídat chtěl. Ale asi ano, protože jinak bych neudělal to, co jsem udělal. Sundal jsem si kšiltovku, takže mohla vidět v plné kráse, co že to mám pod čepicí. Chvíli zírala, a nevěděla, kam že si má zařadit člověka, kterému z hlavy trčí anténa, člověka, který má cosi, co by mohlo připomínat futuristické kochleární implantáty, a jemuž se na čele rýsují dvě sešívané jizvy. Ale nakonec udělala to, co jsem od ní absolutně nečekal. Neutekla. Nezhnusila se. Objala mě. 

-

Pozval jsem Arisu na kafe. Jako bychom oba usoudili, že není kam spěchat, a že se musíme oba dva dát nějak do kupy, po tom, co jsme viděli. 

Šli jsme do malého, ale útulného podniku, kde připravovali opravdu výtečnou kávu. 

Když jsem za oba zaplatil a sedli jsme si, stále jsem nemohl uvěřit tomu, že tu nyní sedím přímo proti tak krásné a sympatické dívce. Asi to bylo oboustranné, tedy, né že bych se považoval za nějak zvláště hezkýho, nejsem Ivánek z Mrazíka, ale jsem přesvědčen, že i pro tu drobnou Asiatku to musel být poměrně zvláštní zážitek. Nejdřív je svědkem strašlivé nehody autobusu, ve kterém ještě chvilku před tím sama seděla, aby si pak dávala karamelové cappuccino společně s klukem, co díky moderním technologiím umí vnímat smrt, s klukem, co rád nosí svetříky se vzory. Dneska jsem měl na sobě modrej se vzorem sobíků Santy Clause. Jo, Vánoce jsou už pár tejdnů za námi, ale ráno jsem spěchal, nesuďte mě. Arisu byla dívka zvídavá, což se mi na líbilo. Ostatní lidé si při setkání se mnou hájili vlastní názory a postoje, vytvořené tím, co jim společnost, nejlépe ještě v době reálného socialismu, vtloukala do hlavy. Arisu byla jiná, ta, jakoby v přímém přenosu, vyhodila ze svého mozku vše, co se do té doby naučila pokládat za normální, aby si přenastavila svůj vnitřní model díky nově vzniklé situaci. Bylo to zvláštní děvče. Už jenom tím, že se mě snažila pochopit. Na otázku, proč mě poslechla, ačkoli na rozdíl ode mě neměla žádné důkazy o tom, co se chystá, odpověděla, že jsem v tu chvíli vypadal jako na pokraji zhroucení, a i kdyby to, co říkám, nebyla pravda, chtěla mě prostě jen uklidnit. Přesvědčit se, že jsem v pořádku. A navíc je prý poměrně pověrčivá a úzkostlivá. Proto šla za mnou, proto se mě ptala na to, jestli jsem v pořádku. Jako by vycítila, že za tím vším se skrývá mnohem víc tajemství, než mohla vidět. Dokonce mnohem víc, než jsem kdy viděl já. 

Odešli jsme až někdy k večeru, kdy už se stmívalo, ačkoli v zimě se obecně stmívá brzy. Každý jsme se vydali na jinou stranu, a linky městské hromadné dopravy nás opět rozdělily. A tehdy ještě ani jeden z nás jistě netušil, že za pár týdnů nás spojí naše rty, za pár měsíců i stejné bydlení. A za pár let i stejné příjmení, ale nebudu teď předbíhat.