Vypadni - ff Nik Tendo [CZ]

Část 3

Zmáčkla jsem tlačítko na přivolání výtahu a jakmile přijel, nastoupila jsem do něj a sjela do přízemí. ,,Hezký zbytek dne." usmála jsem se na slečnu na recepci. ,,Vám také." odvětila mi.

Vyšla jsem před firmu. Stál před ní černý Mustang. Jakmile jsem ho začala obcházet, ozval se zvuk klaksonu. Leknutím jsem nadskočila, pohledem švihla přes boční okno k řidiči, ale ztemnělé sklo mi neumožnilo nic moc vidět. Proto jsem šla dál. Když jsem byla ze strany od řidiče, okýnko sjelo dolů a mně se naskytl pohled na Dominika s kapucí na hlavě a cigaretou v puse. ,,Lauro." oslovil mě. Z jeho chladného chrapláku mi okamžitě naskočila husina po celém těle.

,,Co tu děláš?" přimhouřila jsem oči. ,,Už to zavání stalkingem."

,,Kdo říká, že tu čekám na tebe?" uchechtl se arogantně. No jo Lauro, nejsi jediná na světě.

,,Tím líp, nemusím vymýšlet výmluvu, proč s tebou nikam nepůjdu." mrkla jsem na něj. Nenechám ho, aby si myslel, že má nade mnou navrch. Nechci mu zvyšovat ego, už tak jím bourá stropy.

,,Smůla, budeš muset." řekl. ,,Nasedni." rozkázal. Jak může být někdo takhle panovačný?

,,V žádném případě." sykla jsem a odešla od auta. Jel pomalu při mě. Bylo to jak v nějakém debilním americkém filmu. Tam bývají tyhle scény, často v nich prší. Ten podzimní den neměl taky k dešti daleko. Byla celkem zima. Ale moje tělo vřelo. Vřela mi krev v žilách. Sral mě. Sralo mě jeho chování ke mně. Jako bych byla kus hadru.

,,Lauro, okamžitě nasedni do toho auta!" rozkázal tvrdě.

,,Ne." odporovala jsem stále.

,,Dělej!"

Poraženě jsem obešla auto, sedla si na místo spolujezdce a čekala, co bude. ,,Spokojenej?" prskla jsem na něj nechutně. Když se mnou chce trávit čas, tak jo, prosím, ale budu se chovat jako ta nejhorší verze mě.

,,Vlastně jo. Něco mě napadlo, tak tě tam chci vzít."

,,Super, mohl bys tam vzít někoho, kdo o to má zájem?" zasténala jsem znechuceně. ,,Fakt nechápu, co si od tohoto slibuješ, ale já ti nedám nic." mluvila jsem. Přiblížila jsem se k němu. Můj obličej se skoro dotýkal jeho tváře a cítila jsem, jak se napl. Jeho oči cukaly z vozovky na mě a ze mě na vozovku. ,,A tím nic myslím jedno velké opravdové nic." zavrněla jsem mu do ucha a odtáhla se. Prostě budu hrát jeho hru. Jen opačně.

,,Tohle už nikdy nedělej." prskl.

,,Nebo?" zopakovala jsem otázku, kterou se mě snažil odzbrojit dopoledne v kanceláři.

,,Nebo tě fakt ohnu." odpověděl nezaujatě a pohled neodtrhl od silnice. Dál jsme mlčeli.

Přijeli jsme před domek. Starší, ale ne úplně starý. Byl na okraji Pardubic. ,,Pojď." pobídl mě, přičemž si nasazoval kapuci.Vystoupili jsme z auta, já teda značně znechuceněji než on. Dominik odemkl bránu, která byla před barákem, pustil mě dovnitř a zase ji zamkl.

,,Děsí mě, že nevím, kam jdu." zasmála jsem se. Fakt mě to znervózňovalo a po těle se mi rozléval prapodivný pot, ale zároveň jsem měla pocit, že mu můžu věřit.

,,Neboj se." řekl a pohladil mě po paži. Pod jeho dotykem jsem se zachvěla. Zvedla jsem na něj pohled a on se usmál. Tak jinak. Jemně. ,,Kluci by tu neměli být, tak tu budem jen sami."

,,Kdyby tu byli kluci, jsem klidnější." zasmála jsem se. ,,S tebou si nemůžu být ničím jistá. Vypadáš, že přetáhneš vše, co před tebou neuteče." musela jsem si rýpnout.

,,Hmm a ty teď zrovna neutíkáš." uchechtl se. Z kapsy vytáhl klíče, odemkl a vešel dovnitř. Rozsvítil světlo, zul se a pobídl mě, ať jdu dál.

Následovala jsem ho, až jsme se objevili v nahrávacím studiu. ,,Týjo." čuměla jsem na všechno kolem.

,,Došlo mi, že asi nevíš kdo jsem." vydechl. ,,A pak mi to potvrdil i Hasan a Jakub."

,,Jakub?" skočila jsem mu do řeči.

,,Ten, co byl dneska u vás v kanclu." objasnil. ,,Prý ses ptala, jestli je z Milion+, tak mu došlo, že vůbec nevíš, kdo jsme." zasmál se.

,,Spíš...Vím, že Milion+ existuje, ale nikdy jsem to neposlouchala a tím pádem ani nevím, kdo tam patří." zazubila jsem se.

,,Tak vítej v mém království." usmál se. Všechno jsem si detailně prohlížela, zkoumala a byla jsem nadšená. Nahrávací studio ve filmech vypadalo vždycky úplně jinak.

,,Díky, že jsi mě sem vzal." otočila jsem se na něj. Díky třiceticentimetrovému rozdílu našich výšek, jsem musela lehce zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.

,,Chtěl jsem, aby sis myslela, že nejsem debil. Protože teď si myslíš opak." zasmál se. ,,Tohle je místo, kde jsem nejradši."

,,Teď jsi spíš...menší debil." uchechtla jsem se.

Jeho ruce spočinuly na mých bocích a přitáhl si mě k sobě. Měla jsem nějaké zatmění, takže než mi došlo, co dělá, jsem se nechala narazit úplně těsně na jeho hruď. Nepřerušoval náš oční kontakt. Zatrčil mi pramínek vlasů za ucho a pohladil mě po tváři. Stydlivě jsem sklopila pohled. ,,Nestyď se." zasmál se Dominik.

,,Nestydím." namítla jsem.

,,Jsi tak čistá Lauro." pohladil mě po tváři znovu. ,,A vlastně chápu, že taková duše jako ty, nemá zájem o někoho jako jsem já." mluvil. Měla jsem pocit, že blbě slyším.

,,Dom..." chtěla jsem mu k tomu něco říct, ale do studia vtrhl ten kluk z rána.

,,Sorry, jsem nevěděl, že tu máš něco rozdělanýho." zasmál se. ,,Hej, počkej, nejsi ty ta sekretářka?" zarazil se. Přikývla jsem. ,,Tak to se Katarina posere." rozchechtal se úplně.

,,Jakube, běž." vydechl Dominik a omluvně se na mě podíval.

,,Co?"

,,Prostě vypadni."