Wattpad /w MenT

Lavička

Přesně jak jsem předpokládala. Když jsem se ráno vzbudila a šla se chystat do školy, nikdo se o včerejšku ani nezmínil.

Podle mě se máma tety ani nezeptá, kde jsem byla. Myslím, že mi na to dostatečně věří. Ale je to tak úplně dobře?

Po dlouhém dni ve škole stráveném především na seminářích a pár povinných předmětech jsem se zase dobelhala domů.

Simče jsem ve škole řekla úplně všechno. Jak jsem se do Honzy asi úplně zbláznila, jak pomalu nemůžu dýchat, když ho vidím, jak je roztomilej a hodnej a zkrátka milion dalších věcí.

Doufala jsem, že mi rozumí. Vzpomněla jsem si, jak mi před půl rokem tohle básnila ona o Markovi.

I přesto jsme si ještě asi tak hodinku volaly přes Messenger a všechno probraly víc dopodrobna.

Další den - v pátek - jsem se rozhodla zavolat Honzovi. Jen jsem na něj pomyslela, zamotala se mi hlava. Bože, fakt ho už musím vidět.

Vzal mi to téměř okamžitě.
,,Ahoj prin..."
,,Tak počkej, opovaž se mi říct princezno." řekla jsem varovně, ale do toho se zasmála.

,,Ale, ale, a jak jinak bych ti měl říkat? Kdo jiný než princezna by byl tak krásný, okouzlující, ..." vyjmenovával další a další ctnosti a nakonec zašeptal: ,,A kdo jiný by se o půlnoci proměnil z dechberoucí dámy na divokou dračici."

,,Honzo!" okřikla jsem ho a cítila jsem, jak se mi do tváří ubírá horkost. ,,A navíc, takové kouzlo by zvládla i čarodějnice, takže si dávej pozor, abych na tobě nevyzkoušela nějaké nové zaklínadlo."

MenT udiveně vydechl: ,,Tak to abych si dával pozor."

,,Princezno mi každopádně opravdu neříkej. Je to až moc... profláklý." hledala jsem to správné slovo. A byla to pravda. Dokonce i Marek sem tam volal na Es tímhle oslovením. Pravdou ale bylo, že mě to štvalo hlavně kvůli tomu množství Wattpadů, ve kterých kluci takhle oslovovali své vyvolené. A tohle přeci není další blbina z Wattpadu.

,,Chtěla jsem se jen zas vidět. Máš čas?" změnila jsem téma.
,,Takže už to beze mě nemůžeš vydržet?" pronesl s trochou předstírané domýšlivosti MenT. Trochu jsem se zastyděla nad pravdivostí jeho slov, on však náhle dodal: ,,Chybíš mi už od té chvíle, co jsi vyběhla ven ze dveří."

Jakoby mi někdo vypustil do břicha celé hejno motýlů. Jak je možný, že se kvůli němu cítím takhle?

,,Ehm, takže, kdy se uvidíme?" odkašlala jsem si.

Honza se na druhé straně telefonu zasmál: ,,Vlastně jsem na cestě k vám. Můžeš mi jít naproti, jestli chceš."
,,Jasný!" prakticky jsem vykřikla radostí. Seber se trochu, Alžběto! ,,Tak se za chvilku potkáme. Pa."

Rychle jsem se běžela připravovat. Tentokrát jsem se rozhodla nenechat nic náhodě a tak jsem napsala mámě, že možná přespím u kamaráda. Tak moc jsem doufala, že tahle věta není pravdivá. Respektive jsem doufala, že její druhá část není pravdivá, protože přespání u Honzy bych se rozhodně nebránila. Ale nechtěla jsem ho nazývat jen kamarádem...

Taky jsem se lépe oblékla. Vzala jsem si kabát a kozačky, aby mi už MenT nemusel půjčovat oblečení.

Zamkla jsem a vyšla Honzovi naproti.

Jen jsem ho zahlédla, rozběhla jsem se k němu. Jemu se taky rozzářily oči. Hned jsem kolem něj obtočila ruce a dlouho jsme setrvali v pevném objetí. On po chvíli stisk povolil a já si všimla, jak mi zamyšleně hledí do očí. Poté se pomalu, opravdu pomalu sklonil a já už netrpělivě očekávala dotek jeho rtů. Avšak ten nepřišel a proto jsem otevřela oči. Shledala jsem, že se jeho obličej zastavil jen pár milimetrů od toho mého.

,,Copak?" špitla jsem nervózně.

,,Víš, jen pečlivě zvažuju, jestli mě tvůj polibek nepromění v ohyzdnou příšeru. Sama jsi řekla, že jsi ježibaba."

,,Čarodějnice." opravila jsem ho. ,,A řekla jsem "možná"."

MenT si povzdechl: ,,V tom případě to budu muset risknout." a konečně spojil naše rty. S líbáním jsme přestali až tehdy, kdy ani jeden z nás nemohl dýchat.

,,Věděl jsem to!" zaradoval se Honza.

Pobaveně jsem na něj zírala: ,,A co jsi věděl?"

,,Že nejsi žádná čarodějnice, princezno."

Zakroutila jsem hlavou a praštila jsem ho do ruky.

,,Těšil jsem se na tebe." řekl s úsměvem.
,,To ani nevíš, jak já na tebe." přiznala jsem se.

Chytli jsme se za ruce a rozhodli se jít na procházku. Žádný cíl, jen být spolu.

,,Tak, jak to teď s námi bude?" zeptala jsem se.
,,Co by s námi bylo?" zeptal se Honza překvapeně.
,,No...Ty víš... Jako jestli..." Proč je to tak těžký? pomyslela jsem si.
Honza naštěstí pochopil, co se ze sebe snažím dostat. ,,Bude mi obrovskou ctí chodit s tak úžasnou holkou. Tedy, pokud bude chtít ona." zasmál se MenT sladce.
,,Bude." odpověděla jsem a přitulila jsem se k němu blíž.

Pane Bože! Oficiálně chodím s MenTem! běželo mi v hlavě.

,,Abych nezapomněl... Něco jsem ti přine... Sakra! Já to zapomněl doma!"
zanadával Honza.

Ale jelikož jsme už byli docela blízko jeho bytu, řekl: ,,Počkej tady na mě, prosím. Hned jsem tady."

Ani jsem nestihla nic říct a Honza už běžel pryč.

Posadila jsem se na nedalekou lavičku a pozorovala holuby, kteří poskakovali v mírném šeru zimního odpoledne.

A tohle byla poslední věc, na kterou si vzpomínám.