Wattpad /w MenT

To jsem nebyl já!

Zastavil jsem u vrat Betyina domu, vystoupil z auta a i s růží v ruce zazvonil. Otevřela mi její máma.

,,Um, dobrý den paní Ptáčková. Je... je Bety doma?"
,,No dobrý den." řekla ne moc přívětivým tónem Betyina matka a přeměřila se mě pohledem. ,,Je."
,,A mohla by jste jí říct, že jsem tady? Já už jí dva dny neviděl, neodepisuje mi a nebere telefon." řekl jsem a pak ještě dodal: ,,A šťastný nový rok mimochodem."

Paní Ptáčková kývla a pak pravila: ,,Bety s vámi nemluvila? Hmm... No a to vás nenapadlo, že k tomu má asi nějaký důvod?"

To byla nečekaná otázka, a taky poněkud zbytečná.
,,Napadlo, samozřejmě, a vlastně proto jsem tady. Jestli jsem jí něco udělal, což si nemyslím ale... Nesvěřila se třeba vám?" zeptal jsem se.
,,Nesvěřila. Jdu jí říct, že jste přišel. Když se do dvou minut neukáže tady u dveří, odjeďte." pronesla a odešla.

Já se opřel o zeď a čekal.

Pohled Bety: ,,Ťuk ťuk" ozvalo se zrovna ve chvíli, kdy jsem se ponořila hlouběji do své eseje ze společenských věd na již zmiňované téma.

,,Dále." pozvala jsem příchozího dál a zaklapla notebook.
,,To jsem já, Bětko." řekla máma. ,,Dole je Honza. Chce s tebou mluvit. Vy jste si ještě nepromluvili?"

Překvapeně jsem se narovnala na židli a nadechla jsem se. Co se mnou sakra ještě chce probírat?!

,,Nemám s ním co řešit, pošli ho pryč." řekla jsem rozhodně.
,,Vážně?" zeptala se máma. ,,Zlato, neudělej hlavně blbost."
,,Není to blbost! Nechci s ním mluvit."
,,Dobře, dobře." uklidnila mě mamka a odešla. 

Otevřela jsem znovu notebook, že zase začnu psát, ale nešlo to. Naštvaně jsem ho zaklapla, mrskla sebou na postel a zaječela do polštáře.

Pohled MenTa: Po uplynulých dvou minutách stále nikdo nepřicházel, a tak jsem čekal ještě další tři. Jenže i pak jsem stál před domem úplně sám.

Smutně jsem si povzdechl, položil růži před dveře a odešel jsem. Nechápal jsem, co se děje. Proč se mnou prostě nechce mluvit?

Rozhodl jsem se i přes Simčino varování, že se k ní nemám přibližovat, dojet právě za ní. Třeba mi to vysvětlí ona.

Nemusel jsem ani dojet až k ní domů. Cestou jsem uviděl, jak šla po chodníku. Prudce jsem zastavil a vyskočil z auta.

,,Simčo!" zavolal jsem.
Zaskočeně se ohlédla a zařvala:
,,Říkala jsem ti nepřibližovat!" a rychlou chůzí se začala vzdalovat.
,,Prosím čekej! Já s tebou musím mluvit! Co je s Bety?" zakřičel jsem a rozběhl se za ní.

Doběhl jsem až k ní, chytl jí za rameno a otočil na sebe. ,,Vím že to víš, tak mi to PROSÍM řekni."
Simča nevěřícně zavrtěla hlavou: ,,Ty jako vážně nevíš?!"
,,Vypadám na to, že to vím?" zeptal jsem se.

,,Ty ses cicmal s nějakou holkou na parkovišti a ještě budeš dělat, že nevíš?!" vypálila ne mě.
,,C-co? Já? Panebože jak jsi na tohle přišla?" vykoktal jsem zaskočeně.
,,Jen se nedělej, Bety vás viděla na vlastní oči." řekla Simona.

,,Já se s nikým na parkovišti nelíbal! Co je to proboha za výmysl? A kdy to jako mělo být?"
,,Na Nový rok ráno! Hele mně je jedno s kým se líbáš, ale ubližovat mojí kámošce nebudeš! Nazdar!" vyštěkla.

,,Ne, počkej! Já ti přísahám, PŘÍSAHÁM, že jsem na žádným parkovišti nebyl a už vůbec jsem tam nikoho nelíbal! Nelhal bych kdybych věděl, že mě tam Bety doopravdy mohla vidět, jenže nemohla, já tam nebyl."

Simča se mi upřeně zadívala do obličeje.
,,Jak ti to mám věřit?" řekla.
,,Proboha já nevim, nemám ti to jak dokázat. Teda vlastně... Byl jsem pro snídani a ta prodavačka by to mohla dosvědčit." vzpomněl jsem si.
,,To jsi sice mohl být, ale to nevyřazuje možnost, že jsi stejně mohl být na tom parkovišti!"
,,Pojď se mnou, zajedeme do té kavárny, kde jsem bral snídani. Prodavačka ti potvrdí, že jsem tam byl. Bude si mě pamatovat, chvíli jsem si s ní povídal. Na parkoviště bych to nestihl, vždyť je to na druhé straně domu nežli vchod, a taky celkem daleko. A vidíš, to bude ono!" řekl jsem, ,,Je to daleko, takže si mě Bety snadno mohla s někým splést."

,,Hmm... No tak dobře. Ale jestli lžeš a ta prodavačka řekne, žes tam nebyl, tak si mě nepřej." varovala mě Simi.
,,Skvěle, tak pojď!" řekl jsem a popohnal jí do auta.