Wattpad /w MenT

Co teď?

Ráno jsem se samozřejmě vzbudila s bolestí hlavy. Honza vedle mě nebyl. Asi je ve sprše, řekla jsem si a pomalu vstala. Rovnou jsem se šla napít a vyhrabala jsem si z kabelky ibalgin, který nosím všude s sebou. Zapila jsem ho a šla do koupelny. MenT tam ale nebyl.

Vysprchovala jsem se a upravila. Uvařila jsem si kávu a napsala Honzovi, kde je. V bytě už nikdo kromě mě nikdo nebyl. S kávou jsem šla na balkon, posadila se a dívala se do města. Můj pohled se zastavil u červeného auta zaparkovaného přes ulici. Stála u něj nějaká slečna a kluk. A ten kluk... To je Honza! zakřičela jsem v duchu. Už jsem na něj chtěla zavolat, když v tu chvíli se k té holce naklonil a dal jí pusu.

Zadržela jsem dech. Byla jsem v šoku. Hned jsem si vzala svých pár věcí a vypadla z bytu. Na schodech jsem se bohužel srazila s Honzou.

,,Ahoj lásko, ty už jdeš?" zeptal se.
,,Jo, a už se asi ani nemusím nikdy vracet. Vypadá to, že máš zábavu i beze mě." odcekla jsem.

,,Počkej, co se stalo?" řekl a chytl mě za ruku.
,,Bože, nech mě. Nemyslela jsem si, že takhle klesneš." odstrčila jsem ho a seběhla ze schodů.

Domů jsem prakticky utíkala.
,,No konečně!" řekla máma místo pozdravu, jakmile jsem přišla domů.
,,Čau." prohodila jsem jen, odhodila kabelku na botník a vydupala schody nahoru do pokoje.

Naštvaně jsem sebou hodila na postel, automaticky vzala do ruky telefon a napsala Simče, že s ní okamžitě musím mluvit. Přes slzy, které se mi nahrnuly do očí, jsem sotva viděla na klávesnici. Pak jsem mobil zas odhodila, zabořila hlavu do polštáře a začala jsem brečet.

Byla jsem zklamaná, naštvaná, smutná, cítila jsem se ublíženě a nechápala jsem, jak mi to mohl udělat. Vřel ve mně vztek a cloumala se mnou touha něco rozbít.

,,Líbal jinou!" vyštěkla jsem na Simču hned, jak vlezla ke mně do pokoje. Samozřejmě mi došlo, že to asi zveličuju, protože "líbat" byl asi dost silný termín pro tu pusu, co jsem viděla. Ale to je snad jedno, nebo ne?!

Podívala se na mě hodně zmateným výrazem, který se po chvíli změnil v jakýsi výraz pochopení a lítosti.

,,Tak to dělat neměl, teď ho zničím!" zapřísáhla se Es.

,,Simi jak mi to mohl udělat? Já myslela... myslela jsem že..." snažila jsem se vymáčknout přes vzlyky.

,,Pojď sem." řekla Simi a objala mě. Nebudu lhát, vůbec to nepomohlo.

,,Víš co potřebuješ? Zmrzlinu! A čokoládu! Čokoládovou zmrzlinu!"
,,Ne Simi, já... neber to špatně, jen jsem ti to chtěla říct ale... teď bych potřebovala být sama." poprosila jsem jí.

,,Dobře, jasný, chápu, já zatím vymyslím, jak ho zabiju!" odpověděla Simča.
,,Nech to být, já ho už nechci vidět, nic s ním nechci mít. Jestli to takhle chce, tak ať to tak má. Dostal mě do postele tak už mu o víc nejde." řekla jsem.

,,Dobře, tak... se vidíme zítra. Drž se." rozloučila se Es a odešla. Já zůstala ležet na posteli a koukala jsem do stropu. Co teď?