Wattpad /w MenT

Ale doprdele!

Každý jsme v tichu dojedli svou porci snídaně. Pak jsem hbitě vyskočila a abych se před Honzou blýskla ještě víc, jala jsem se umývat nádobí. ,,Počkej, přece mi tu nebudeš uklízet." hrnul se za mnou MenT. ,,Ale, já ti to přeci zašpinila, tak co bych ho neumyla." 

Vzala jsem do ruky talíř a natáhla se pro kohoutek, abych ho zapnula, ale než jsem to stihla, Honzova ruka přistála na té mojí. ,,Chceš mi pomoct?" uculila jsem se. ,,Chtěl jsem..." pokrčil rameny. ,,Ale teď mě napadla mnohem lepší věc." To. Bylo. Sakra. H. O. T. On ví, jak na mě mluvit. Oh, on ví, jak se mě dotýkat, napadlo mě, když jsem ucítila jeho ruku na mých zádech. 

,,Tenhle nápad se mi moc líbí." zašeptala jsem. ,,Vážně?" ušklíbl se. ,,A co tenhle." Sklonil hlavu a dal mi pusu na krk. ,,Ten ještě víc." reagovala jsem. ,,A teď mě napadl ještě jeden." řekl těsně předtím, než si jeho rty našly cestu k těm mým. ,,Ty jsi ale plný nápadů..."

Ani nevím, jak dlouho jsme se u toho dřezu líbali, když se náhle Honza odtáhl. A sakra, co jsem udělala špatně? ,,Ehmm.. Bety?" řekl s podivně roztaženým úsměvem Honza.

,,Um... Jo?" zamumlala jsem. ,,Co se stalo?"
,,Ale ne, nic, vůbec nic." ujišťoval mě hned.

S úlevou jsem vydechla. ,,Tak to jsem rádá, že můžeme nerušeně pokračovat v realizaci tvého geniálního nápadu." Znovu jsem se k němu přitiskla.

Polibek mi vrátil, ale zase ho přerušil: ,,Nechci tě úplně strašit, ale je už docela pozdě ráno a ty jsi tady." Po spatření mého nechápavého výrazu dodal: ,,Všední den ráno."

Nedošlo mi, co tím chce říct: ,,Jo, jsem tady. Užívám si to tu s tebou a ráda bych pokra... No doprdele!" zařvala jsem.

Automaticky jsem vzala do ruky mobil. 8:35, osm zmeškaných hovorů a tři zprávy od mámy a nějaké další od táty. Sakra! Sakra! Sakra!

Vystřelila jsem z kuchyně rovnou do chodby. Honza se pomalu vydal za mnou. Já si bleskurychle obula boty, hodila přes sebe ten šíleně tenkej svetřík a popadla svou kabelku.

Políbila jsem MenTa letmo na tvář a se slovy ,,Pak ti zavolám, ahoj." a s několika nadávkami poté, co jsem vrazila do zavřených dveří čelem, jsem vyběhla z bytu.

O pár chvil později jsem už sprintovala ulicí k našemu domu. V duchu jsem se modlila, aby rodiče moc nezuřili. Pak jsem se ale uklidnila, jelikož mi došlo, že nebudou ještě teď ráno doma, a tak mám celý den na to vymyslet nějakou výmluvu.

Když jsem dorazila domů, napsala jsem rychle mámě, že jsem v pořádku a ať si nedělá starosti. Neodepsala mi, zprávu si jen přečetla. No skvělý!

Popadla jsem tašku, kde jsem zdaleka neměla všechno potřebné učení na ten den, a vystřelila jsem ze dveří.

U školy jsem z nějakého důvodu narazila na Es a Andulu.
,,Co tady děláte?" zeptala jsem se udýchaně. ,,Teď máte být dávno na druhý hodině, ne?"

,,Bety! Ty seš fakt zapomětlivá! Je středa, takže začínáme dýl. Třeťáci mají dneska laborky a není volnej učitel." poučila mě s povýšeným tónem Andula.

,,Tak počkat. Co tady děláš až teď, když sis myslela, že začínáme normálně?" zeptala se podezíravě Simča.
,,Hele, pak ti to řeknu... Nebo možná taky ne." uchechtla jsem se.

Es zvedla obočí a z jejího pohledu jsem poznala, že se vysvětlování fakt nevyhnu. Jakoby mi její oči připomínaly náš dřívější rozhovor. Žádná tajemství.

Po škole jsem se loudala domů. Snažila jsem se vymyslet ještě něco lepšího, než mě napadlo ve škole. Na nic jsem ale nepřišla, tak jsem se rozhodla pro použití této výmluvy:

Spala jsem u Es doma, což jsem rodičům zapoměla říct. Nebrala jsem mobil, jelikož jsem ho měla vybitý a koukaly jsme na film. A kdyby se náhodou máma zeptala tety (teda Simčiny mámy, říkám jí teto), jestli je to pravda, tak pro to mám taky řešení.

Domluvila jsem si se Simčou, aby tetě řekla, že když bude s mámou mluvit a na tohle se jí zeptá, aby to odsouhlasila. Že si to moc přeju.

A jelikož je teta hodná, vím, že to pro mě udělá. Má mě fakt dost ráda, teda alespoň si to myslím.

Hned, jak jsem vlezla domů, máma spustila: ,,Takže milostpaní se uráčila přijít domů?! Kde jsi byla?! A popravdě! Ty si myslíš, že se můžeš někde v noci toulat? Tak to ne, holčičko, víš, jaký jsme o tebe měli s tátou strach? Opovaž se tohle ještě jednou udělat!"

Kývala jsem provinile hlavou a pak odříkala svou "výmluvu staletí".

,,Jen aby! Co je to vůbec za nápad, přespání uprostřed týdne? Já si to od tety ověřím, to se neboj. " ukončila debatu máma.

To samé jsem si prakticky poslechla i od táty, a pak jsem ještě čelila debilním posměškům Alexe. To je taky takovej krypl!

No, snad se z toho všichni vyspí a bude to v pohodě. Takhle to u nás většinou funguje.