Wattpad /w MenT

Honzo, pomoc

Pohled Anduly

Když mě táta vyhodil ze sklepa, okamžitě jsem běžela do pokoje přečíst si vzkaz od Bety. Chtěla jsem vědět, proč můj idiotský otec drží ve sklepě mou spolužačku jako rukojmí.

Po přečtení zprávy jsem o moc moudřejší nebyla, ale jedno bylo jisté. Bety tam rozhodně nebyla dobrovolně, což už jsem ostatně poznala i z toho, že na ní otec mířil zbraní.

Že bral drogy, to jsem věděla. Věděla to i máma, proto ho před rokem vyhodila z domu a nechala se rozvést. Bohužel, před půl rokem zemřela a já tak ztratila jediného člověka, který by mi dokázal pomoct v téhle situaci a mou obrovskou podporu.

Zachovala jsem chladnou hlavu. Teda alespoň jsem se o to snažila. Navzdory tomu, že otce nemám ráda, nepřála jsem mu, aby šel za mříže. Přeci jen jsem s ním prožila hezké dětství a byla jsem jeho dcera. Jenže jsem ho přeci nemohla nechat Bety zabít.

Přemýšlela jsem, za kým bych šla. Jako první mě samozřejmě napadla Simča, ale co ta by nadělala? Pak jsem si ale vzpomněla na MenTa a na to, že s ním něco Bety má.

Jak jsem to věděla? Es a Bety si volaly a já, jelikož jsem zdatná přes techniku, jsem jim hovor napíchla. Byla jsem zvědavá, jestli si třeba nebudou povídat i o mně. Po dlouhé době jsem našla někoho, kdo byl ochotný si se mnou povídat, a i když jsem věděla, že Es si mě všimla jen proto, že se pohádala s Bety, byla jsem vděčná, že najednou nemusím trávit přestávky sama v lavici jen se svým notebookem a sluchátky v uších.

Vím, že mě všichni lidi ze třídy mají za tu divnou holku, co se vyzná v počítačích, a dokonce jsem od někoho zaslechla, že ze mě mají i tak nějak strach. Moc mi to nevadilo, naopak jsem toho občas využila, když jsem si jednoduše vynutila, aby za mě někdo třeba napsal referát a podobně. Ale trávit veškerý čas sama, navíc když už jsem si nemohla popovídat ani s mámou, to mě začínalo postupně unavovat.

Já vím, nebylo to úplně fér, poslouchat cizí hovor, ale vlastně to nakonec Bety pomůže. Nevím proč, ale Simče vykecala dokonce i to, kde Honza bydlí. Tyhle dvě by si snad vykecaly i to, jak dlouho denně tráví na záchodě. Každopádně díky tomu jsem věděla, kde ho přibližně hledat.

Vyběhla jsem na ulici. Byla už tma, protože bylo už po deváté. A jelikož ani MenTův byt nebyl daleko od našeho domu, už za pár minut jsem zvonila na zvonek bytu s jeho jménem na dveřích.

Otevřel mi prakticky okamžitě. ,,To jsi ty, Bet... Dobrý den, umm, co potřebujete?" zarazil se, když mě spatřil.
,,Ahoj. Hele vím, že se neznáme. Teda, já tebe jo, ty mě ne. To je teď jedno." breptala jsem.  ,,Každopádně, já znám Bety a ta je teď momentálně v dost velkým průseru."
Honzovy málem vypadly oči z důlků, jak je leknutím vykulil. ,,Cože?! Co je s ní?" vyhrkl  vyděšeně. Z toho jsem poznala, že se o ní asi vážně zajímá.

,,Vysvětlím ti to cestou. A teď už rychle, pojď! Nemůžeme ztrácet čas." pobídla jsem ho. ,,Jo a mimochodem, já jsem Andula." představila jsem jen tak mimoděk.

Pohled MenTa

Když mi Andula řekla, co se stalo, nechtěl jsem jí ani věřit.

,,To je úplně absurdní." řekl jsem pochybovačně, když jsme došli k prahu jejího domu.

Měl jsem o Bety neskutečnej strach. Fakt moc jsem jí chtěl mít u sebe, abych si byl jistý, že je v bezpečí. Se mnou by vždycky byla. Ale teď to bylo jinak. Stačilo jenom zmáčknutí spouště a už bych jí nemohl pomoct. I proto jsem se hned začal dobývat dovnitř.

,,Potichu!" sykla Andula. ,,Táta je nejspíš tam, nezapomeň. Nechceš přeci taky skončit uvězněnej ve sklepě s pistolí u spánku." dodala varovně. Děkuju za dodání odvahy, pomyslel jsem si mrzutě.

Kývnul jsem hlavou a pokusil se otevřít opravdu tiše. Andula ukázala na dveře po naší levici. Pochopil jsem, že ty vedou do sklepa.

Vzal jsem za kliku. Zamčeno. To se dalo čekat. Zdálo se ale, že Andula má plán, jak klíče sehnat.

,,Dojdu do obýváku. Tam je táta a má u sebe klíče. Ty tady zůstaň a opovaž se ceknout." poručila mi a sama se vydala s hlasitými kroky do obýváku.

Pohed Anduly 

V obýváku otec opravdu byl a sepisoval něco na mém notebooku.
Ten pohled na něj, jak se naprosto v klídku a chová se tu, jako by mu celý dům patřil, mě vyloženě nasral. ,,Tati, okamžitě vypadni z mýho domu! Nic neříkej. Je můj, máma ho přepsala na mě!" vyprskla jsem.

,,Drž ten svůj zobák! Jseš jako tvoje matka, plná huba keců." křikl.

Při vzpomínce na mámu jsem posmutněla. Moc dlouho jsem ale neotálela.

Můj plán byl rozhodit tátu a při tom sebrat klíče ležící u jeho loktu. Začala jsem se s ním tedy hádat a vyhrožovat policií. To ho sice nevystrašilo, protože věděl, že poldy nezavolám, ale zdálo se, že klíčů si nevšímá.

Uprostřed palby nadávek a urážek jsem se opatrně natáhla pro svazek klíčů a pomalu je strčila do kapsy.

,,Už se s tebou nebudu dohadovat! Však ona tě karma a spravedlnost dožene. Máma tam nahoře zařídí, aby se na tebe sneslo třeba hejno havranů a vyklovali ti ty tvoje prolhaný oči. Nazdar!" A s pocitem výhry jsem odpochodovala zpět ke sklepním dveřím.