Wattpad /w MenT

Miluju tě

Pohled Bety  

V tichu jsem znovu zaslechla chrastění klíčů. Někdo se snažil dostat do sklepa. Bála jsem se, že to bude Andulin otec. Proto mě překvapilo, když jsem ve dveřích spatřila Honzu.

Okamžitě se ke mně rozběhl a pevně mě objal.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
,,Asi... asi jo. Jen mě bolí noha." přiznala jsem.
MenT si s úlevou oddychl. ,,Musíme tě odsud dostat. Andul mě sem přivedla. I když nechápu, proč rovnou nezavolala poldy." zapřemýšlel nahlas a otočil se na Andulu, která se ležérně opírala o rám dveří.

,,Hele, já na svýho fotra - ať je jakej je - cajty volat nebudu. Ale vy si je, pro mě za mě, klidně zavolejte, to už je mi jedno." pronesla s klidem. ,,A teď už pojďte, dostanem se odsud stejně, jako jsme přišli. Myslím, že táta usnul, slyším ho chrápat až sem." podotkla ještě.

Pokusila jsem se postavit, ale ostrá bolest mi připoměla, že daleko nedojdu. ,,Já nemůžu jít! Strašně mě bolí ta noha." informovala jsem je. ,,Zkusím to doskákat po jedné."
,,Neblázni! Ponesu tě." řekl Honza a navzdory děsivosti situace se usmál.
Tentokrát si mě vysadil na záda, nenesl mě v náručí tak, jako když jsme byli u něj doma, a já se k němu přitiskla jako klíště.

,,Tak pojďte, ale potichu!" zašeptala Andula varovně a pak jsme prošli otevřenými dveřmi a začali stoupat po schodech nahoru.

Opatrně jsme vyšli za ulici. Pak jsme co nejrychleji zmizeli do blízkosti Honzova domu. Byla hrozná tma a chladný zimní vzduch mě štípal do tváří, které mi pořád hořely adrenalinem.

,,Co teď?" zeptala jsem se.
,,Tak tebe každopádně odvezu do nemocnice. A tady Andula může jít ke mě do bytu, zatímco bude policie řešit tvého tátu." rozhodl Honza.

,,Můžu se klidně jen tak courat po městě." pokrčila rameny Andula. Honza ale zavrtěl hlavou a ona asi pochopila, že nemá cenu odporovat. ,,No dobře. Tak já jdu." řekla namísto rozloučení a vykročila k jeho bytu. Po pár metrech se zastavila a vrátila se. ,,Možná by se hodily klíče." zamumlala. MenT je vylovil z kapsy a hodil je Andule do dlaně. V mžiku byla pryč. ,,Není zač." zamručel Honza pod vousy. Potom mě odnesl do jeho auta.

Posadil mě na zadní sedadla, abych si mohla natáhnout nohu. Ještě zavolal policii a co pokud nejsnadněji jim vylíčil celou situaci.

Pak jsme vyjeli a já musela usnout, protože jsem se vzbudila na nemocničním lůžku.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla tu máma a táta a pak ještě sestřička. Nohu jsem měla obvázanou.

,,Beruško moje." vypískla máma a okamžitě mě obejmula.
,,Ahoj." pozdravila jsem jí.
,,Všechno už víme a už je to dobrý, neboj se. Máš jen naštípnutý kotník, díky Bohu." uklidňoval mě táta.

,,Jak víte, co se stalo?" zeptala jsem se.
,,Ten kluk nám to řekl. Zavolal nám hned, jak tě sem odvezl. Byl moc milej. Znáš ho?" řekla máma.

Pokývala jsem hlavou. ,,Jo. Jo, znám. Kde je?" zajímala jsem se hned.
,,Odjel, ale řekl, že zase přijede." vysvětlil táta.
,,Aha, tak dobře. Kdy budu moct jet domů?" zeptala jsem se.
,,Asi už zítra, není to nic vážného. Jen si vás tu necháme přes noc na pozorování a na doma dostanete berle." řekla vlídným tónem sestřička.

Ještě jsem si chvíli povídala s rodiči, ale potom už museli jet, měli oba službu na sále.

Sestra taky někam odešla a tak jsem zůstala sama. Něco jsem dělala na telefonu, ale najednou mi někdo zakryl oči.

Okamžitě jsem poznala jeho vůni.
,,Honzo?" vyjekla jsem nadšeně.
Odkryl mi oči a pozdravil mě: ,,Jak se má moje Šípková Růženka?"
,,Teď už dobře." usmála jsem se na něj a poznámku o princezně jsem přešla s nadhledem.

,,Vlastně bych ti měl spíš říkat Locika, když jsi dneska byla uvězněná v místnosti bez možnosti úniku." zakřenil se.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Lociku držela její macecha ve věži a rozhodně jí nevydírala, že jí zastřelí, když pro ní nevyzvedne balíček drog." poznamenala jsem umíněně.

Tohle ho upřímně rozesmálo. Sedl si na kraj postele vedle mě a chytil mě za ruku. Palcem mi přejel po zápěstí. ,,Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál, když jsem tě nenašel na té lavičce. Myslel jsem si, že jsi musela sama odejít, ale když jsem ti pak volal a tys to nezvedala..." Jeho hlas se třásl. ,,Hrozně si vyčítám, že jsem tě tam nechal stát samotnou."

Já mu ale rozhodně nic nevyčítala. Ostatně, nočním městem jsem se sama potloukala téměř denně a rozhodně se mi nikdy nestalo, aby mě někdo unesl. Jak mohl tušit, že se to stane zrovna teď?

,,Honzo," řekla jsem jemně, ,,prosím, nedávej si to za vinu. Jsem v pořádku, ne? Jednou se tomu budeme smát."

Hluboce dýchal a mně bylo jasné, že si to stejně jen tak neodpustí. Teď ale aspoň věděl, že mu to nemám za zlé. A i kdybych ho za to nakrásně proklínala, ve chvíli, kdy se jeho ruka ocitla v mých vlasech a opatrně je prohrabávala okolo obvazu, kterým jsem měla zakrytou ránu po úderu, odpustila bych mu ve vteřině.

V břiše mě zase zašimralo, ten důvěrně známý pocit, který se dostavil pokaždé, co se mě dotkl. ,,Bety, kdyby ti ten chlap něco udělal, zabil bych ho." zašeptal. Něco v jeho očích mi napovídalo, že to myslí docela vážně. Natáhla jsem ruku, položila mu ji za krk a přitáhla si ho k sobě blíž. Naše rty byly jen kousíček od sebe, slyšela jsem bušení srdce, jen nevím, jestli to bylo moje srdce, a nebo Honzovo. Mučilo mě čekat na to, co se stane, tak jsem vzdálenost mezi námi urychleně zmenšila na nulu. Bylo tak sakra krásný zase cítit teplo jeho rtů na těch mých.

,,Miluju tě." zašeptal sladce do polibku.
,,Taky tě miluju." odpověděla jsem jako ve snu.