Zničená drakem (Dokončeno)

57.kapitola

Sebastien (Ten samý den večer)

„Myslím, že je na čase začít hledat princeznu Výsosti." Ozval se hlas z druhého konce stolu. Byl to lord Brompton. Otočil jsem se na něj a zamračil se. „ Kdo si myslíte, že jste, že mi můžete říkat co bych měl dělat?!" Obořil jsem se na něj. Thálie mi položila ruku na rameno a donutila mě tak, abych se na ní podíval. „Lord má pravdu Sebastiene, měli bychom začít hledat Kiru. Je to korunní princezna a je nezvěstná už šestý den. Pak se dál věnuj hledání úkrytu těch bytostí, ale teď se postarej o to, abychom našli Kiru." Podíval jsem se do jejích zelených očí a něco se ve mně pohnulo cítil jsem se jinak a uvědomil jsem si, jak je pošetilé řešit toto, když nemám svou dceru, ale už jsme byli blízko nalezení brány dnes jsem měl vyrazit na pomoc s hledáním.

„ Dobře máš pravdu, musíme jí najít. Generále Dreaku!" Křikl jsem na něj a on ke mně rychlým krokem došel. „Ano Vaše Veličenstvo." Uklonil se mi a čekal na rozkazy. „Sestavte ty nejlepší muže a vydejte se hledat princeznu." On přikývl a pak odešel. Najednou se vedle mě objevil Archibald. „Veličenstvo omlouvám se, že vyrušuji, ale jsme připraveni vyrazit." Podíval jsem se na Thalii, která se netvářila moc spokojeně. Měla založené ruce na prsou a s nadzvednutým obočím na mě hleděla. „ Udělal jsem co jsi chtěla proč se takhle tváříš?" Ona se mi podívala do očí a nebyla si jistá co chce říct. „Udělal jsi to jen proto, abych ti dala pokoj nezdálo se, že by jsi měl o Kiru stejný strach jako já. Víc tě zajímá ta brána. Co vlastně chceš teď dělat? Neuváženě tam vpadnout a pozabíjet je tam? Nechceš zkusit nejdřív rozum a pak násilí?"Její otázky byli mířeny správným směrem. Chtěl jsem tam vtrhnout, ale vlastně nechtěl. Připadal jsem si rozpolcený. Neodpověděl jsem jí a vydal se na nádvoří ke svému připravenému koni. Bude jen na mě jak se rozhodnu.

Zarazil jsem se, proč nepočkat do rána. Času je přece dost. Řekl jsem Archibaldovi, že má odstrojit koně a vyřídit všem připraveným vojákům, že vyjedeme hned ráno za úsvitu.

Lexi

Konečně slibná stopa, v hustém lese pod černými horami jsme narazili na starou chalupu. Teď se krčíme v křoví několik metrů od ní a pozorujeme jestli tam někdo je. Je tam, tma zatím ani svícny nesvítí a proto Matt rozhodl, že se tam zajdeme podívat. Chalupa měla rozbitá některá okna a ztrouchnivělou střechu ovšem měla nové dveře na zámek a rozbitá okna byla pobitá prkny. Vyrazili jsme tedy v před k chalupě, a každý jsme si připravili zbraň. Matt rozbil zámek a vpadli jsme dovnitř. „Vypadá to, že tu nikdo není." Pronesl Eragon. „Také si myslím, ale jisté je, že tu nedávno někdo byl." Ukázala jsem na ustlanou postel a dost zametenou podlahu. „Není tu, ale nic co by nám pomohlo najít Kiru s Christienem." Pronesla Lusy a posadila se na židli. „Hej, lidi pojďte sem, něco jsem našel!" Křikl Alrick z vedlejší místnosti. Když jsme tam vstoupili držel padací dveře, které zakrývali schodiště vedoucí někam dolů pod chalupu.

„Jdeme tam?" Zeptala jsem se. „No jistě musíme zjistit co tam je." řekl odhodlaně Matt a vydal se dolů. „Alricku můžeš hlídat?" Otočila jsem se na něj než jsme s Lusy, Mattem a Eragonem zmizeli ve tmě. „Jistě." Odpověděl. Eragon vytvořil jakousi světélkující kouli ve své ruce, která osvítila celou místnost. Pod schody se nacházeli bedny, dvě židle a ve zdi byl přidělaný kovový kruh ke, kterému vedl řetěz. Rozhlíželi jsme se po místnosti až moje oči zachytili něco zeleného. Myslela jsem, že je to jen kus látky, ale jakmile jsem to vzala do ruky zjistila jsem, že je to plášť a ne tak ledajaký. Patřil Christienovi. „Myslím, že tu Christien byl." Otočila jsem se k ostatním a v ruce jsem držela plášť.

„Jsi si tím jistá?" Zeptal se Matt nedůvěřivě a pohlédl na plášť. „Tak jistá jako, že tady před vámi stojím. Věnovala mu ho královna je tam i výšivka s erbem královské rodiny." Ukázala jsem na malý zlatou nití vyšitý erb. „V tom případě jsme narazili na dobrou stopu..." Najednou se ozvala rána. „Pojďte sem!" Křikl Alrick zezhora. Všichni jsme se vydali nahoru po schodech. Když jsme tam vyběhli uviděli jsme Alricka jak stojí s kusem dřeva v ruce nad nějakým mužem. „Kdo to je?" Zeptala jsem se a ukázala na něj. On jen mykl rameny a položil kus dřeva. „Držel jsem dveře a zaslechl jsem, jak někdo vrazil dovnitř, tak jsem se schoval a počkal až ten někdo vejde a využil jsem momentu překvapení." Všichni jsme jeho moment překvapení pochopili. „ Pojďte přivážeme ho k židli a dostaneme z něj informace." Eragon rozhodl a my ho poslechly, protože jeho nápad byl dobrý.