Moje malé tajemství

5. kapitola

Už jsme spolu chodili skoro dva týdny. Teď jsme ani tak nebyli zaměřeni na hru, měli jsme ji většinou zapnutou, ale nic jsme nedělali. Spíš jsme si povídali o našich koníčcích, škole a celkově o našem životě. V dění kolem nás jsme se dost lišili, já chodila na gymnázium, on do obchodní akademie, já jsem jedináček, on má staršího bratra. Za to jsme ale oba měli společné hry. Bavilo nás hrát nejen na počítači, ale i stolní a karetní. Občas když se v guildě ptali, kdo by si zahrál dungeon, tak jsme to také přijali. Bylo to docela fajn „Hele kde vlastně žiješ?" zeptal se mě Weytrax.

„Uh no... v Jihlavě," pronesla jsem.

„Vážně? Tak to máme docela blízko, já bydlím v Pelhřimově!" nadšeně mi odpověděl. Chvíli jsem přemýšlela, kde to je. Po delší době mi ale došlo, že to opravdu je město blízko nás. Minimálně bylo ve stejném kraji, nikdy jsem tam nejela.

„Hele... co takhle, kdybychom se někdy sešli? Někdy v blízké době?" zeptal se mě.

Nejistě jsem polknula, přemýšlejíc jestli to nebylo trochu zbrklé. Zároveň jsme se znali nějakou dobu a taky jsem ho chtěla potkat „No... no dobře," vydechnula jsem.

„Super! Kdy máš čas? Musíme se domluvit a tak..." zněl tak trochu nervózně, i když nadšeně.

Vzpomněla jsem si na náš první hovor, kde jsem byla nervózní a sotva mluvila. Zasmála jsem se „Roztomilé..." pošeptala jsem, ale potom jsem zase mluvila na Weytraxe „Tak mám přijet já nebo ty?"

„Hm..." chvíli nad tím přemýšlel „Nechceš přijet sem?"

Trochu mě to překvapilo, neměl by náhodou on jet za mnou? Potom mi došlo, že jsem se ho vlastně sama dobrovolně zeptala a taky mě napadlo, že možná znal hezká místa, která mi chtěl ukázat „No dobře... mohla bych přijet tuhle sobotu... ale bylo by to jen na den!"

„Dobře!"

„A platíš... jestli mě vezmeš na jídlo..." vzala jsem do ruky mobil a podívala se na spoje.

„Dobře!" znova odpověděl stejně, působil vážně nadšeně.

„Můžu přijet v jedenáct a mohla bych jet domů v půl sedmý... to zní fajn ne? Ale teda doufám, že mě neuneseš a někde nezamkneš!"

„Zní to fajn a nemusíš se bát, nezamknu tě ani nic podobného," zasmál se.

Už konečně nastal den, kdy jsem se s ním měla potkat, rodičům jsem ještě pro jistotu zalhala, že jsem šla navštívit kamarádku, která žila v nějaké vesnici poblíž.

Jela jsem v autobuse, poslouchala písničky a přitom jsem se dívala z okna. Nervózně jsem vydechla a opět jsem cítila, jak mě bolel hrudník „Já snad dostanu tímhle tempem infarkt..." pošeptala jsem, abych se uklidnila. Konečně jsem dojela na autobusové nádraží v Pelhřimově, nejistě jsem pomalu vyšla držíc si mobil. Sundala jsem si sluchátka a rozhlédla se kolem sebe.

Nemohla jsem Weytraxe najít, ale jediné čeho jsem si všimla, byla holka, která šla naproti mně. Zarazilo mě to a napadlo mě, že ji můj přítel podváděl a ona mi teď chtěla zbít, nebo tak něco. Dívka mě ale náhle objala, zamrzla jsem. Nechápala jsem, co se právě děje „U...umm... my... my... se zná... známe?"

„Ano... oh teda vlastně..." rychle mě pustila a usmála se „Já jsem Weytrax!"

„Huh?" zarazila jsem se a prohlédla jsem si tu holku od hlavy k patě. Byla tak o půl hlavy vyšší než já. Vzhledem k tomu, že měla na sobě upnutý černý tílko, tak jsem mohla vidět, že je hubená a její hruď byla taky vcelku velká. Tmavě hnědé vlasy také neměla tak krátký jako na obrázku, naopak je měla dlouhý až po lopatky. Její tvář byla také nádherná. Začala jsem se vedle ní cítit ošklivě „Jak... počkat co?" chytila jsem si pusu „Ty si ze mě děláš srandu, že jo?"

Trochu ji moje reakce zarazila, ale potom se trochu usmála „Ne, opravdu to jsem já a opravdu spolu chodíme a..."

„Proč jsi mi neřekla od začátku, že jsi holka?!" rychle jsem řekla, ale tak nějak jsem pořád příliš nechápala situaci.

„No já..." podrbala se po hlavě „mám tě vážně ráda a nevěděla jsem, jestli bys se mnou chtěla chodit, kdybys věděla, že jsem holka."

„A to tě nenapadlo, že bych to stejně později zjistila? A dopadlo by to stejně. Vlastně to tak je, proč bych s tebou měla chodit?!" naštvala jsem se.

„No jo... ale mohla bys mi dát šanci ne? Byly jsme spolu dva týdny a to, že jsem holka, nemění, jak se chovám..." chytila mi ruku s úsměvem „dej mi šanci."

Pohlédla jsem do jejích nádherných modrých očí a ucítila jsem zvláštní pocit v hrudi. Byla jsem naštvaná, ale zároveň jsem vůči ní cítila něco okouzlujícího. Netušila jsem, jak mám reagovat, nakonec jsme se ale jen podívala na telefon „No stejně nemám na výběr... je tohle snad důvod, proč jsem měla jet za tebou?!"

„Ne, znám tady hezká místa, která bych ti chtěla ukázat!" propletla si se mnou prsty, rychle jsem se jí vytrhla „Oh, no jasně..." pošeptala a jen jsme nakonec šly vedle sebe.

„Kam jdeme?" zeptala jsem se ji.

„No, prvně bych s tebou chtěla jít někam na něco k jídlu, a potom bychom se mohli projít..." pronesla „Je to tady fakt docela hezký a počasí nám taky vyšlo dobře..."

Nejistě jsem se na ni podívala „Dobře, ale nezapomeň, že platíš..." řekla jsem potichu dívajíc se na ni. Nemohla jsem z ní spustit oči, pořád to pro mě bylo k neuvěření, a také za to nejspíš mohla její krása.

Spolu jsme šly do restaurace, kde jsme si rovnou daly oběd, i když na to bylo trochu brzo „A jak se vlastně teda jmenuješ? Abych... tě pořád neoslovovala Weytrax."

„Oh, na to jsem úplně zapomněla," pousmála jsem se „jmenuju se Adéla," podala mi ruku, abych si s ní potřásla.

„Já se jmenuju Nikola," chytila jsem ji, ale potom mi došlo, jak hebkou má dlaň. Pustila jsem ji čekajíc na jídlo. Často mezi námi bylo trapné ticho, které se Adéla vždycky snažila nějak přerušit, ale nebylo to lehké. Můj šok tomu moc nepomáhal.

Už zbývala jen půl hodina před mým odjezdem domů a dívka mě doprovodila na autobusovou zastávku „Asi mi to jen tak neodpustíš..." řekla smutně Adéla.

Zarazila jsem se „Ne, že bych byla tolik naštvaná," nechápala jsem, co jsem říkala „jen jsem pořád překvapená a šokovaná..."

„No..." vydechla. Pomalu se ke mně přiblížila, jako kdyby mě chtěla obejmout, ale nakonec se těsně přede mnou zastavila a sklopila hlavu.

Došlo mi, že se po tom všem cítila vině. Hleděla jsem ji do jejích modrých očí přemýšlejíc, jak by vztah mezi námi mohl pokračovat. Ta holka, Adéla, byla nádherná a nepůsobila jako špatná osoba, naopak vypadala, že by se o mě i hezky starala. Také mi už jednou řekla, že na pohlaví nezáleží a faktem je, že do té doby jsem s ní chodila dva týdny bez jediného problému „Já... budu nad tím vším ještě přemýšlet a příští týden v sobotu ti dám vědět, jak to bude dál."

„Dobře," působila pořád nejistě. Hádám, že se cítila provinile za to, že mi lhala, ale přeci jen by měla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a s výdechem jsem ji objala „To neznamená, že ti řeknu ne..."

Adéla dala ruce kolem mých zad „Děkuju..." přitom přijel autobus. Rozloučila jsem se s ní a jela autobusem domů. Cestou jsem se ale musela přece jen trochu pousmát „Vypadala jak opuštěné štěňátko..."