Moje malé tajemství

32. kapitola

Adéle jsem neřekla nic o tom, co se stalo v Cityparku. Nechtěla jsem ji přidělávat další starosti. Hlavně jsem se nechtěla něčím takovým znovu zabývat, byl to jen zkrat, nic závažného.

Pohlédla jsem z okna autobusu těšíc se na svoji přítelkyni. Hned jak se dveře otevřely, tak jsem vyběhla z dopravního prostředku a skočila na Adélu, která již na mě čekala „Co se děje?" řekla se smíchem, ale stejně dala ruce kolem mých zad a přitiskla mě k sobě.

„Chyběla jsi mi!" skoro jsem vykřikla a zabořila jsem tvář do jejího ramene „Miluju tě..." pošeptala jsem.

„Taky tě miluju..." dala mi pusu na temeno hlavy „Ale stejně... nejsi nějak veselejší než normálně?"

Zarazilo mě to, ale potom jsem se zasmála „To se ti jen zdá..." chytila jsem ji za ruku „Tak co máš pro mě dneska v plánu?"

„Hmm... napadlo mě, že bychom spolu šly do jedné dobré kavárny," pousmála se „luxusní večeři necháme na jindy dobře?"

Přikývnula jsem „Nevadí! Jsem hlavně ráda, že můžu být s tebou!" dala jsem jí pusu na tvář.

„Vážně jsi dneska víc přítulná než normálně," všimla jsem si, že vypadá trochu ustaraně „nestalo se něco?"

Zarazilo mě to. To jsem se chovala až tak divně? To mě opravdu ten zážitek tak dostal? Ale stejně jsem jí to nechtěla říct, nechtěla jsem ji tím zatěžovat „Ne," usmála jsem se „možná je to, protože jsem musela uklidňovat Lucku a..."

„Nemusíš se bát..." usmála se „Nechci se s tebou rozejít," políbila mě „miluju tě..."

„Taky tě miluju..." pošeptala jsem „Tak teda..."

„Jste fakt nechutný!" zaslechla jsem hlas nějakého chlapce. Rychle jsem se ohlédla jeho směrem a všimla jsem si, že se na nás dívá parta kluků „Nechybí vám náhodou tohle?" chytil si rozkrok a zároveň u toho hýbal boky. Věděla jsem moc dobře, co ten pohyb znamenal.

„Jak to můžeš vědět, když jsi to nikdy nepoužil?" začala nás bránit moje přítelkyně, ale víc jsem toho už nepobrala. Neslyšela jsem další slova, nebo jsem jim alespoň nerozuměla. Jediné co jsem vnímala, byly moje myšlenky. Užíralo mě to, jak reagovali všichni lidé kolem mě, nechápala jsem proč. Proč je to tak štve? Co je na tom špatného? Co je na tom tak...nechutného? Změnilo se to na strach, co se stane, když se lidi kolem mě dozví, že jsem na holky? Odsoudí mě? Začalo mi bušit srdce neuvěřitelnou rychlostí, vedlo to k bolesti hrudi. Přiložila jsem pomalu ruku na místo, které mě bolelo, ale poté jsem ji posunula ještě výš, protože mi začínalo dělat problém dýchat. Bylo náročné se nadechnout. Všechno to zhoršoval pocit, že budu zvracet. I když jsem se na kluky už nedívala, tak jsem měla pořád před očima ten jeho nechutný pohyb, ze kterého se mi dělalo špatně.

„Pojď..." náhle jsem rozeznala Adélin hlas. Mírně mě zatahala za ruku, abych šla jejím směrem, a opravdu jsem to chtěla udělat, ale nemohla jsem. Moje nohy přestaly pracovat, nechtěly se ani pohnout „Niky?" nebyla jsem schopna nějak reagovat. Svět se okolo mě točil a byla mi zima, klepala jsem se. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, jak to zastavit „Jsi v pořádku?" zeptala se mě přítelkyně a položila mi ruce na ramena. Z nějakého důvodu mě to vyděsilo. Zvedla jsem s námahou hlavu „Niky?" z jejího hlasu byla znít mnohem větší naléhavost než předtím „Pojď, půjdeme ke mně domů..." chytila mi ruku a něžně mě za ni vedla. Ačkoli jsem jí slyšela, tak jsem stejně nemohla určit, kudy a kam vlastně jdeme. Pořád jsem měla pocit, že nemohu vlastní vůlí zvedat své nohy a jediné, co mi pomáhá v pohybu, byla Adéla. Aniž bych si to nějak uvědomila, tak jsme se zastavily před dveřmi jejího bytu. Ani nevím, jak jsme se tam dostaly, prostě jsme tam najednou stály.

Odemkla dveře a vtáhla mě do bytu, kde mě posadila na botník„Sundám ti boty..." klekla si k mým nohám a začala dělat, jak řekla. Tupě jsem na ni zírala, pak jsem se ale k ní sehnula a skoro jsem na ni spadla, jen abych ji mohla obejmout „Počkej, buď opatrná..." pevně mě držela, ale potom mě zase normálně posadila, aby mi mohla sundat boty.

Následně mě vzala do jejího pokoje, jakmile zavřela za sebou dveře, tak jsem dala ruce kolem jejího krku a objala ji „O...omlouvám se..." pošeptala jsem tiše.

„Niky..." vyřkla moje jméno a pohladila mě po hlavě, zatímco mi dala druhou ruku kolem zad a přitiskla mě k sobě „To nic... to je v pořádku..." Všimla jsem si, že její rameno pode mnou vlhlo. Do té doby mi nedošlo, že jsem brečela „To je v pořádku... neplač..."

„Omlouvám se... omlouvám se..." začala jsem tiše opakovat „Omlouvám se..."

„To je v pořádku..." neustále mě uklidňovala „Posadíme se dobře?" pustila mě. Přikývla jsem a šla s ní na postel. Když jsme si sedly, tak jsem opět dala ruce kolem jejího krku a přitiskla se k ní. Její přítomnost, její teplo, její dotek mě uklidňovaly „Už je ti líp?" zeptala se mě.

Přikývla jsem, ale pořád jsem cítila, jak mi tečou slzy. Rozhodně jsem se ale cítila klidněji než předtím „Omlouvám se..." znova jsem pošeptala a přivřela jsem oči „nevím, proč... se to stalo..."

„To nic..." objala mě a něžně si se mnou lehla „Můžeme dneska jen takhle ležet, co ty na to?"

Zvedla jsem hlavu a dala jí pusu na tvář „Nevadí ti to?"

Adéla se usmála a otřela mi zbytky slzy „Nevadí... jde mi hlavně o to, aby ses cítila dobře..."

Usmála jsem se na ni „Miluju tě..." řekla jsem, a poté zabořila tvář do jejího ramene.

„Taky tě miluju..." dala mi pusu na temeno. Ležely jsme tak celý zbytek dne. Dívka si později pustila televizi, ale nepřestávala mě hladit po hlavě.

Omlouvám se za pozdní zveřejnění, ale...