Moje malé tajemství

7. kapitola

Potom už jsme spolu oficiálně jako holka s holkou chodily dva týdny. Už jsme netrávily tolik času ve hře, protože jsme si mohly jednoduše psát přes facebook, ačkoli jsme pořád občas používaly Teamspeak. Občas jsme samozřejmě pokračovaly v dungeonech pro páry.

„Hele co takhle, kdybychom si dali další rande? V realitě samozřejmě..." napsala mi Adéla.

„Jo... to by se možná i hodilo," odpověděla jsem ji, ale potom jsem se tiše zasmála doufajíc, že nebude chtít jet sem. Na rozdíl od své přítelkyně jsem neznala tady nějaká pěkná místa.

„Tak tentokrát u tebe?" dívka tak splnila moji největší obavu, ale nemohla jsem ji napsat: ani náhodou.

„Jo dobře, tak teda u mě... v sobotu?" nakonec jsem jí odepsala.

„Super, budu tam! Potom ti napíšu, kdy přijedu a odjedu, dobře?"

„Ano!"

Hned v pondělí ve škole jsem prvně oslovila svoji kamarádku, i když jsem pochybovala, že to tady bude znát o něco víc než já. Teda ne, že bych nevěděla, co kde je, ale moc jsem se ve městě nepohybovala „Nějaké nápady?" zeptala jsem se ji.

„Hmm... možná někam na jídlo? Kde jste měli rande, když jsi chodila s Davidem?"

Zamyslela jsem se „No chodili jsme hlavně na filmy... nebo občas do restaurace a baru... ale to mi nepřijde vhodné. Chtěla bych něco jiného..." vydechla jsem „chodí vlastně holky na takovýhle rande?"

„Tak nebyla jsi s ní už na rande? Kam tě vzala?"

Zamyslela jsem se. Vzala mě do restaurace, ale já neznala ani takováhle žádná dobrá místa. Většinou jsem chodila jen na pizzu, nebo do čínských restaurací.

„Žádná odpověď?" pokračovala Lucka „Tak co nějaká kavárna?"

„To je skvělý nápad!" zatleskala jsem jí „A teď nějakou hezkou kavárnu..." zamyslela jsem se.

„Co takhle...."

Kamarádka byla náhle přerušena prudkým otevřením dveří jednou ze svých poněkud nepříjemných spolužaček „Víte co?!" řekla poněkud hlasitě „Normálně holka z B je lesba!"

Zarazila jsem se, tohle přece není nic špatného. Jsme v roce 2019, homosexualita už je zcela přípustná „Kdo?"

„Katka!"

„Pff... já jsem vždycky říkala, že je nechutná! Bylo to z ní cítit už od začátku!" spolužačky se začaly smát. Poté ještě dodaly spoustu dalších poznámek o tom, jak jsou lesby nechutné, jak je chození s holkou nechutné a podobně. I když jsem je neměla ráda, skoro jsem je nesnášela, tak mě to nějak vzalo. Napadlo mě, jestli si tohle mysleli všichni lidé, nebo ony měly jen blbé názory.

„Nevšímej si jich..." řekla Lucka, když si všimnula mé nejistoty „vždyť víš, že v hlavě nemají nic..." zasmála se, aby mi pomohla.

Vydechnula jsem a pošeptala jsem „Já vím..." mírně jsem se pousmála „tak co ta kavárna?" pokusila jsem se na to nemyslet a věnovat se nadále plánování mého rande, ale moje myšlenky se stále vracely k tomu, co řekly spolužačky.

Doma jsem unaveně dala tašku do svého pokoje na zem a podívala se na mobil. Adéla mi na Messenger napsala, jak se mám. Zamyslela jsem se, jestli ji mám říct pravdu, nebo zalhat. Nakonec jsem se rozhodla ji nedělat starosti „Fajn a co ty?"

„Ujde to, hele nezahrajeme si dneska zase nějaký ten dungeon?"

„Jo můžeme!" odepsala jsem s úsměvem a zapnula hru, potom jsme ji ale ještě rychle napsala „Nechceš rovnou i teamspeak?"

„Samozřejmě!" odsouhlasila mi to, a tak jsem všechno zapnula „Ahoj zlato!" řekla vesele, když se přihlásila na teamspeak.

Zasmála jsem se „Ahoj," pozdravila jsem ji „budeme teda pokračovat? Kde jsme skončily?" podívala jsem se na to, co nám zbývá. Už toho bylo málo, ale za to se obtížnost zásadně zvýšila.

„Oh, nepřátelé už jsou zase za námi..." řekla jsem. Na mapě se nacházelo plno nepřátel, kteří útočili ze zadu a nebo když jsme do nich nabouraly, doslova. Tiše jsem vydechla doufajíc, že to nezaslechne. Nejen že tohle kolo mi bylo do určité míry nepříjemné, ale také jsem pořád přemýšlela nad tím, co jsem v ten den zaslechla. Věděla jsem, že to nemá cenu řešit, ale přesto jsem s tím nemohla přestat.

„Děje se něco?" zeptala se mě Adéla. Překvapilo mě to, ale potom mi rychle došlo, že mě nejspíš slyšela. Přesto jsem ji na otázku neodpověděla „Ne, vážně... nezníš dneska zrovna nejveseleji..."

„Vážně?" řekla jsem nejistě „To zním až tak jinak?"

„Víceméně," zareagovala.

„Oh... tak to je na nic..." zasmála jsem se tiše „Ne já... prostě, pár spolužaček mi pije krev jejich celkovou existencí..."

„Až tak? Co udělaly?" odpověděla mi.

Na chvíli jsem zmlkla. Z nějakého důvodu jsem jí nechtěla říct pravdu, nechtěla jsem ji říct, že se smály dvěma holkám, co spolu chodily. Vlastně prakticky vzato jedné z nich. Nakonec jsem ze sebe vyhodila něco, co mě u nich stejně taky dost často štvalo „Ale... zase si stěžovaly na učitele, i když to všechno byla jen jejich chyba..."

„Ah tak, to tě to fakt tolik žere?"

„No... je otravný to poslouchat skoro každý den."

„Niky! Pojď utřít nádobí!" zaslechla jsem mámin hlas.

„Oh... musím pomoct mamce, ale za chvilku budu zpátky," pousmála jsem se a šla do kuchyně. Vzala jsem do ruky utěrku, následně jsem došla k lince, abych mohla začít pomáhat. Podívala jsem se na mámu, potom jsem vydechla a nejistě se zeptala „Mami... co si myslíš o tom, když spolu dvě holky chodí?"

„Cože?" otočila se na mě, ale potom odpověděla „No, je mi to jedno..." S úsměvem jsem vydechla chystajíc se jí říct o Adéle „Ale ty na holky nejsi, že ne." Dodala náhle. Ačkoli to mělo formu otázky, tak to spíš znělo jako rozkaz. Přikázala mi, abych byla jen heterosexuální a chodila jen s kluky. Měla jsem pocit, že mi spadlo srdce z hrudi a rozbilo se na několik střepů „Proč se ptáš?"

Její otázka mě překvapila. Teď jsem jí určitě nemohla říct, že jsem se jen chtěla přesvědčit, jak by se cítila, kdybych s někým chodila „No, dneska se moje spolužačky smály nějaké holce, která chodila s jinou holkou..."

„Vážně?" domyla poslední talíř „Jsou fakt na hlavu..."

„Ty holky?" rychle jsem se zeptala.

„Ne, ty spolužačky."

„Souhlasím..." řekla jsem a utřela poslední kousek nádobí „No nic, já půjdu. Hraju teď s jednou kamarádkou online hru!" rychle jsem se otočila a šla zpět do svého pokoje. Přitom jsem cítila, jak mi slzí oči, kousnula jsme se do rtu, abych nevzlykala nahlas. Poté co jsem za sebou zavřela dveře, jsem se rychle rozloučila se svojí přítelkyní, zalhala jsem ji, že toho po mě máma chce hodně a že musím končit, ale ve skutečnosti jsem hned po vypnutí hovoru začala brečet. Bylo opravdu tak špatné, milovat holku? Vždyť mamce to nevadí, ale nechce, aby tomu tak bylo u mě. Prohrábla jsme si vlasy a tiše pošeptala „To není spravedlivé..."