The Sinner

free rein

kniha už je o něco starší a dá se považovat za moji první, tak to prosím berte s respektem :)

Lillian projížděla Asgardskými lesy na svém vraníkovi. Pod kopyty koně praskaly větvičky, bylo slyšet šustění listí a klidný koňský dech, který se mísil s dechem mladé bělovlasé dívky. Dívka seděla na jeho hřbetě zcela uvolněně. Ruce i nohy měla povolené, svou hlavu položenou na vraníkovo krku a pouze si užívala přítomnost přírody kolem ní. Měla absolutní volnost, svobodu. Doma na ni nikdo nečekal. Nebyl tam nikdo, kdo by se po ní sháněl a ona byla ráda.

Hlavou se mladé dívce honily všemožné myšlenky, kterými byla zaneprázdněná tak, že si ani nevšimla že vraník už dávno vyjel z lesa a mířil si to s ní přímo do mohutných kopců. Lillian je navštěvovala velmi často. Bylo to tam nádherné, obzvláště západy slunce, jenž se dali skvěle pozorovat z Havraní skály.

Lillian se usmála a poplácala svého vraníka po svalnatém krku. Ten pouze zafrkal a pokračoval v cestě, avšak trochu zrychlil tempo, aby dal své paní najevo že se chce proběhnout. Lillian okamžitě pochopila oč mu jde, jelikož svého koně znala už roky.

"Chtěl by jsi se proběhnou, Noniusi?" Zeptala se dívka jemným, přesto pevným hlasem. Kůň zařehtal a dal se do pohybu. Lillian se mírně narovnala, chytila se hřebcovy hřívy a vesele zaječela. Kůň při tomto zvukovém projevu své paní radostně zaržál a ještě více zrychlil. Nyní si to dvojice tryskala po luční cestě, která navazovala na cestu do hor.

Vítr načechrával Lillian její sněhově bílé dlouhé vlasy a vraníkovi jeho uhlově černou hřívu. Lillian měla pocit, že jejich srdce tloukla do stejného rytmu. Nikdy necítila takovou svobodu jako zrovna teď. Pustila se vraníkovy hřívy a roztáhla ruce. Byla naprosto uvolněná, nic jí nedělalo starosti..prostě si jen užívala. Už nad ničím nepřemýšlela, soustředila se pouze na koně pod ní a přírodu, kterou míjela obrovskou rychlostí.

—

Horská říčka šuměla mezi stromy. Bylo to, jako by vám ta magicky modrá a čistá voda něco našeptávala.
Lillian se nad ní sklonila a do dlaní si nabrala trochu vody, které se žíznivě napila. Následně si v ní opláchla spocený obličej. Říčka byla díky studenému vzduchu zde v horách nádherně osvěžující a dodala vám jakousi energii.

Lillian slastně vydechla, když pocítila studené kapky vody na své tváři. Po chvíli stočila svůj pohled k vraníkovi, jenž trpělivě čekal u stromu a uždiboval lístečky z větví. Lillian se musela usmát. Její vraník vypadal opravdu vtipně, když se snažil ulovit ty lístky ze stromu, ale nedosáhl na ně.

Pomalu se zvedla ze země a zamířila ke svému hřebci.

"Je tu nádherně, že?" promluvila na něj jemným hlasem a začala jo hladit po hlavě. Hřebec se pod jejími doteky jen rozplýval blahem a spokojeně oddechoval, avšak z této příjemné pozice je vyrušil hlasitý, přesto částečně tlumený zvuk, který Lillian nedokázala k ničemu přiřadit.

Prudce se tedy otočila za směrem zvuku a zaujmula obrannou pozici, připravena se kdykoliv bránit, což však naštěstí nebylo potřeba. Po chvíli vyčkávání před sebou spatřila osedlanou, sněhově bílou klisnu. Lillian se nespokojeně zakabonila a vydala se pomalým krokem k ní.

Co tady dělá? Pomyslela si Lillian, když se jí podařilo chytit klisniny otěže a ohlížela se u toho na všechny strany.

Klisna z ničeho nic hlasitě zafrkala a prudce trhla hlavou do strany. Začala podupávat na místě a snažila se Lillian vytrhnou ze sevření. Lillian svraštila čelo a pokoušela se klisnu uklidnit. Začala na ni tiše mluvit, což se po chvilce vyplatilo. Dívka ji následně začala hladit po silném krku, dokonce se do toho ponořila tak, že si ani nevšimla přítomnosti někoho dalšího.

"Odstup od toho zvířete," ozvalo se těsně u jejího ucha a na svém krku ucítila něčí teplý dech. V tu chvíli se Lillian napnuly všechny svaly, jako by snad měly prasknout. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, jak silně začalo bít. Než se však stihla vzpamatovat či nějak jinak zareagovat, ucítila na svém krku ostří něčí dýky a na své ruce silný stisk okolo zápěstí.

To se nehodlala nechat líbit.

Dotyčnému vrazila loktem silně do břicha. Využila chvíli nepozornosti toho neznámého a jedním ladným pohybem mu vyrazila dýku z ruky. Na svém krku pocítila kapky své teplé stříbrné krve, čemuž však nevěnovala nijak velkou pozornost.
Místo toho se prudce se otočila. Pohled jí padl na vysokého muže s černou asgardskou tunikou, dlouhým vlajícím pláštěm a kápí, která mu zakrývala většinu obličeje tak, že mu do něho nebylo pořádně vidět.

Lillian ho přitiskla k jednomu ze stromů a dýku mu ke krku protentokrát přiložila ona. Kolenem ho udeřila do břicha a zachytila do ruky jeho předloktí, které přetočila do prapodivné pozice. Neznámý bolestně sykl, ale okamžitě se vzpamatoval. Vykroutil se jí z bolestného sevření, vyrazil ji dýku z ruky a ohnal se s ní. Dýka škrtla o Lillianinu ruku, na které zanechala menší, ale přesto krvavý šrám.

Bělovlasá Lillian si toho však nevšímala a jednou silnou ranou uhodila neznámého do spánku - či přibližně někam do těchto míst..neznámý se za udeřené místo chytil a zavrčel na ní.

"Nezahrávej si se mnou!" pronesla chladným hlasem Lillian a připravovala se bránit i nadále.

"Važ svá slove, děvče," řekl neznámý ledově klidným hlasem a kápi si sundal z obličeje. Když Lillian pohlédla do mužovy, nyní již odhalené tváře, přepadl ji šok. Muže okamžitě poznala. Krve by se v ní v tu chvíli nikdo nedořezal.

Klečel před ní černovlasý, zelenooký princ, který měl na spánku nehezky vypadající ránu a lišácky se na ni šklebil. Lillian se musela přinutit neohrnout nad ním nos, aby jeho výsost neurazila. Princem naprosto opovrhovala, tak jako celý Asgard. Nebyl zde nikdo, kdo by ho měl rád po tom všem, co provedl, ať už zde či na Midgardu. O vraždě Jötunheimského krále, čímž dostal Asgard do potíží ani nemluvě.

"Za tohle bych tě měl nechat popravit." zazubil se na ní černovlasý princ a napřímil se, čímž ukázal o kolik vyšší je. Hrdě zvedl hlavu a propaloval Lillian varovným pohledem.

"Omlouvám se veličenstvo," odvážila se ke slovu Lillian a složila u toho princovi malou nucenou poklonu. Princ se při tomto úkazu zašklebil ještě víc, ale nic neříkal. Pouze si Lillian prohlížel od hlavy až k patě. Když se to však Lillian zdálo už moc dlouho, otočila se a vydala se směrem k bílé klisně, kterou popadla za otěže a rozešla se s ní zpět směrem k princi.

"Váš kůň, veličenstvo." podala mu klisniny otěže a poodstoupila. Místo toho, aby mu klisnu podržela se vydala ke svému vraníkovi, na kterého se lehounce vyhoupla. Hodila po princi poslední pohled a v duchu se modlila za to, aby se s ním už setkat nikdy nemusela.

Už už chtěla pobídnout vraníka a ztratit se princovi z očí, ale jeho zvědavý hlas ji zastavil.

"Ty nejsi Asgarďanka," promluvil s neskrývaným zájmem, "jsi Gnómka, že?" ušklíbl se vševědoucky.

Lillian se při zmínění jejího národa napnula ve svalech a nasadila kamenný výraz. Chvíli jí trvalo než se vnitřně uklidnila natolik aby odpověděla.

>>>

užívejte úplně první kapitolku!