Welcome, hahahah!

Ahoj mrtvolky

Rosemary se zvedla. Dave sice zakopl o vlastní nohu, která už svou původní funkci moc neplnila, ale taky se zvedl. Čekal bolest, ale necítil nic. Fakt, vůbec nic. "Musíme najít Sandru!" zavelela Rosemary, zvedla průbojně ruku, ale vlastně ani nevěděli, kde to jsou. Prostě všude tma, nikdo neměl pořádně tušáka, jestli je to všechno skutečnost nebo jen noční můra, ze kterých je občas těžké se probudit. Co, když je to jen polospánek? Kde si myslíte, že bdíte, ale ve skutečnosti spíte? 

Tak šli tmou. Chvíli se zdálo, že to nebude brát konce. Dave si zezadu prohlížel svou ženušku. Na zádech měla pořádně hlubokou ránu od sekery a přísahal by, že jí na boku vyčuhuje z těla ven žebro. Pořád- pohlcovala je tma a ticho- bylo to absurdní. "Dave, zlato, musíme jí najít! Začínám pochybovat, že se mi to jen zdá. Všechno je to tak opravdový..." řekla rozklepaně a objala ho. Ano, už si byl jistý, že je to žebro. Normálně by se asi pozvracel, ale teď to prostě nějak nešlo. Ani mu nenatahovalo, nic... jen mu přejel pomyslný mráz po zádech a on dělal, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Jakoby snad neviděl, jak mu noha divně plandá... áchjo, s nima je to těžký i po smrti...

Šli dalších snad... no moment... kašlu na počítání času mrtvolám... Šli ještě docela dlouhou dobu, až najednou uslyšeli tiché mluvení. Zdálo se daleko, ale takhle nebylo nikde nic vidět. Ale aspoň šli za tím hlasem. "Dveře... takže jsou v domě?" zpozorovala to najednou Rose. Dave potom taky a oba se zastavili. Váhavě, jakoby snad najednou brali na zřetel to, že do cizího se neleze, se zastavili a sledovali chvilku paprsek světla, který malou škvírkou  opravdu malinko pootevřených pronikal ven. "Jsme asi mrtví... na boku ti čouhá žebro... co můžeme ztratit..." zašeptal. "A ty máš skoro useklou nohu..." chytla ho za ruku. Tiše se přitiskla ke zdi, tak aby viděla dovnitř. Vevnitř bylo tupé světlo, které asi pocházelo ze svíčky, ale vidět bylo. Uprostřed pokoje, který neměl okna, byla postel s modrým povlečením. Tam seděl muž s dlouhými černými vlasy a okolo něj se plazily dvě ženy- nahé, pochopitelně. On měl až hloupě jednoduché bílé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny. Byl dost hezký a Rosemary okamžitě zpozoroval. "Děje se něco, pane?" zeptala se jedna a obě se podívali tím směrem, kam upíral on zrak. "Máte tu nováčky, nic jiného... jsou jen zvědaví..." s Rosemary to trhlo, když to uslyšela a odtáhla se ode dveří. "No, už jsem tě viděl, ta schovka ti moc nevyšla..." ozvalo se a ty dveře se samy otevřely. Ty ženy od něj odlezly a on si podepřel hlavu rukou. "K-k-kdo jsi?" vykoktala Rosemary a Dave, jako "pravý hrdina a ochránce" stál za jejími zády. "Bůh Smrti? Digger by vás měl trochu zasvětit, než vás nechá plácat se po tomhle domě! Ale nebojte, moc často se tu neuvidíme, jedině, že by mě lidský děvky přestaly bavit... ale vypadáš dobře.. ty žebra bych ti klidně zpravil..." zazubil se prohlídl si a Daveho. "Ty seš taky hrdina, kámo. Asi jako můj bratr, když zjistí, že jeho žena čeká dítě. Vždycky jen... pomoc bráško, co mám dělat... a nakonec se s tím stejně smíří." ukázal na něj prstem a vstal z postele. "Běžte si někam jinam, já už taky mizím, myslím, že je čas si jít hrát s mou švagrovou... dneska bych zvolil kočku... meow" zamával jim a najednou tam místo něj stálo kotě. "What the fuck?" zírali jen, dokuď kotě nezmizelo. 

"Máš chuť jít ještě dál?" zeptala se pak rozrušená Rose. "Chci pryč... jdeme..." polknul a táhnul jí dál. Před nimi se najednou někdo objevil. Oba se zastavili. "Kurva..." lekl se Dave a zase se schoval své o hlavu menší přítelkyni za záda. "Přece by jste se nebáli, vy dvě zrůdičky. Občas mě lidi vidí v noci a děsně ječí. Ale to už nejste, tak mě laskavě ušetřete další migrény, nemám to rád... jinak zdravím, jsem Vincent, zabili mě asi před... 175 lety?" ve světle, které pocházelo z neznámeho zdroje se vynořil obličej. Vypadal by celkem mile, nebýt toho, že neměl oko a to druhé už jaksi nebylo na svém místě, nalevo, ale bylo uprostřed čela. Dave by zase blil, ale zase to prostě nijak nešlo. Asi jsou vážně mrtví. Ikdyž mrtví, tak stále vyděšení. To se ale přeci stalo i Rose, nebo ne? "Áchjo, snad jste neoněmněli... A nezírejte na mne tak, nevypadáte o moc líp!" zamál se, strčil si ruce do kapes a zmizel ve stínech. "Musíme za Sandrou!" rozhodil se ale pevně a šli dál... někde tu musí přeci být Ti dva, co je sem dostali! 

Tak šli dál. Najednou bylo ticho a zase tma a občas se tu mihlo něco, co se ale ve tmě nedalo rozpoznat. A vlastně to ani nechtěli vědět, co to je. Najednou uslyšeli hudbu. Před nimi byla celkem dlouhá chodba. Na jejím konci byly dveře. Kolem se rozlévalo rudé světlo. Oboum se jim sevřel žaludek... ikdyž položme si otázku... mají ho ještě? Opravdu, co myslíte? Zahrál si Digger na pana chirurga? Nebo jim byl žaludek ponechán? A na co? 

Doplácali se, no, Daveova noha pravdu plácala, ke dveřím. "K ní Tě nepustím, už je naše..." ozvalo se najednou. "Ale...." chtěla vidět svou dceru Rose. "Vítám vás, mrtvolky, ale ona je naše..." sykl Digger, světlo zhaslo. Jen tak se jí nevzdají.