"Proboha! Rosemary!!!" ječel Dave. Rosemary ležela v kaluži krve. Nehýbala se. Pokud nepočítáme záškuby svalů. Posmrtné. Digger si olizoval krev s prstů a sám na sebe byl pyšný za dobře odvedenou práci. Odměnou mu bylo utrpení ostatních. Lucya si sice nachvilku odběhla, či odletěla, ale to mu ani tak nekazilo ten krásný pocit, který už tak dlouho neměl. Dave ho už viděl. Ale neměl sílu se moc bránit. "Jo, jo... minule jsem nechal trpět moji krásnou partnerku, tak teď je na řadě zas druhé pohlaví. Aby to bylo aspoň trochu spravedlivé..." opřel se o lopatu a zasněně se podíval na Davea, který se válel asi 2 metry od něj. "Co po nás chcete?! A kdo jste?" ječel Dave. "Uh, máš tak otravnej hlas. Kdo jsme? Jsme Ti, kterým chcete prodat vzpomínky. Jsme mrtví. Jsme hrobař a jeho choť. Víš... sem Tě dovedla tvá chamtivost, můj milý. Vadilo nám, že se nám chcete dostat do sklepa, ale když jste se rozhodli prodat ty obrazy, už to byl smrtelný hřích. Ale neboj, tvá nevinná dcera přežije. Vychováme si jí. A bude hezky šířit smrt. Já ani Lucya už děti mít nemůžeme. Však víš. Jsme mrtví." pokrčli vesele rameny a zadíval se Davemu do očí. V nich se zrcadlilo šílenství. Strach. A Smrt, která byla tak blízko. Rosemary už začla chladlnout, krev začla černat.
"Cože? Moje dcera...?!" začal zase tak pískat. "Už je naše!!! A modli se, ať se jí snaží Lucya co nejpohodlněji uložit do postele, protože až se vrátí, už ani necekneš. Budeš kurva mrtvej, stejně jako my a pochopíš, co jsme zač! A budeš muset zabíjet lidi, co se sem nastěhují. Protože to ona chce. To ona potřebuje. Protože i ty budeš mít tady k tomuhle místu takovýhle pouto! A všechno to začlo docela nevinně..." zařval Digger. Jen málo ztrácel nervy a to se právě teď stalo. Dave se rozklepal a mlčel. "Víš, Ti, kdo zemřou smrtí přirozenou, tak ti jsou jednoduše šťastné duše. Nejsou v nebi ani pekle, takhle to nefunguje. Jsou na místě, které si zaslouží, tam, kde si vlastně přáli být. Například dívka, která sice není úplně nevinná zemře třeba na nějakou zástavu. To je přirozenné. A tak ta si elý život přála prožít v Los Angeles. A hle. Po smrti je tam. Ale my jsme umřeli odpornou smrtí. Vraždou, sebevraždou... a za to jsme tady k tomu poutáni. Nuceni rozšiřovat kruhy mrtvých. Pochop." a v tu chvíli, co dořekl svůj celkem dlouhý proslov, tak vlétla dovnitř Lucya. "Tak..." prokřupal si klouby na rukou a políbil jí. Dave pochopil, co přijde na řadu teď. Lucya chytla do ruky sekyru, kterou vytáhla z pod sukně jejích krásných šatů a Digger se vší galancí uchopil do rukou krmupáč. "Za zločin se trestá. Ukradl jsi nám naše věci. Chtě nechtě. Dobrou noc." zašeptala Lucya a napřáhla se spolu s Diggerem.
Se svým posledním výkřikem se Dave zřítil k zemi, kde schytal ještě několik ran. Krev stříkala všude okolo, Lucya i Digger měli na tvářích upřímné úsměvy. Jak nádherné je prolít další krev.
"Co naše malá, zlato?" zeptal se Digger, když společně letěli na hřbitov, kam obyčejně schovávali své náčiní. "Spinká. Bude krásná po Tobě..." řekla Lucya tak mile, že by jste ani ve snu netvrdili, že před pár desítkami minut brutálně zabila mladý pár. "Opravdu?" Digger nepouštěl její ruku. "Copak bych Ti lhala? To by byl taky zločin. Na to už si dávám pozor..." políbila ho a naházeli zbraně do hrobu, který tu byl původně pro Diggera, ale jeho tělo v něm ve skutečnosti nikdy nespočinulo.
Nadchází další zkouška. Vychovej si dceru a vysvětli jí, že jsi mrtvý.
ČTEŠ
Welcome, hahahah!
Terror"V tom domě nikdo nežije už 50 let!" Takhle lehkovážně to začíná vždycky, ale z toho je pak vyvozen i konec. Měl to být jen hloupý úkol do školy. Jay chtěl dobrou známku a trochu postrašit svou přítelkyni. Ale to netušil, do čeho je zatáhl. Vrátí se...
