Welcome, hahahah!

Já jsem... ?!

Lucya se snažila dělat, jakože se nic nestalo. A ostatní to vlastně taky dělali. Nikdo si Jaye nepamatoval, stejně jako to, že byla určitě víc jak 4 dny pryč. Byla extrémně rozrušená a ani nechodila do školy. Cítila, že je něco v nepořádku... ale co?! Snad by jí pomohl návr.... ne! V žádném případě se tam nevrátí. Ale proč se na ní Digger tak usmíval?

Lucy vstala z postele a podívala se k oknu. Byla doma jen s matkou a ta teď cumlala láhev s ovocným pivem a dodělávala něco do práce. Nudila se a neustále přemýšlela. Co to všechno vlastně bylo, ale taky se tu nabízela možnost, že byla jen tak vyděšená, že si v náporu hrůzy spoustu věc domyslela a Jay třeba odešel a ona se tam vrátila a hrabala se někde v hlíně. Bohužel, sama tomu moc nevěřila. "Hej, Lucy, co se sakra děje, zachvilku budou zkoušky?!" přišla jí SMS od Hanny. Hannu znala už moc dlouho. Byla to taková celkem tichá, ale moc chytrá holka, která vždycky pomohla a v soukromí se občas taky chovala jako magor. "Já... nevim, ale vrátim se, neměj strach.." 

"Si piš, že mám strach! Seš pryč už tejden! Copak tvoje máma neumí zavolat?"

"Co?! Ty víš, jak dlouho jsem byla pryč?!"

"No...jo proboha!!!"

"Zítra Přijď Hanno, potřebuju si s tebou promluvit."

Odepsala Lucy a položila mobil "Že by v tom měla Hanna snad prsty?!" problesklo jí hlavou. Ale tu myšlenku se snažila rychle zahnat. Přeci... Hanna se vždycky tak bála každ kraviny... A navíc, proč by jí chtěla zrovna Hanna ublížit? 

Lucya s lehla zpět do postele a usnula. Zdálo se jí o Diggerovi. "Tak jak to jde? Cítíte se dobře?" ptal se jí ve snu. A potom jednoduše zmizel oknem, aniž by jí nechal odpovědět. Lucya nechápala to množné číslo, ale nad tím si nijak nelámala hlavu... byl to JEN sen...

Odpoledne přišla Hanna. Donesla jí úkoly a sedla si za Lucy na postel. "Co se děje?" podívala se starostlivě na bledou Lucy. "Hanno... neměj mě za blázna. Ale já byla v tom domě za městem... a Jay je mrtvý a děly se tam strašný věci!" řekla těžce. "To si děláš prdel?! Proč proboha zrovna ona?" chytla se za hlavu Hanna. To Lucyu vyděsilo. "C... co?" nezmohla se na nic víc. "Proč jsi do toho domu vůbec lezla? Co sis myslela? Lucy proboha!!" chytla jí za ramena a pevně jí objala. "Já... Jay mě donutil, chtěl si udělat nějakej úkol a tak jsme tam šli... byla tam hořící holka, mrtví redaktoři... a mladej kluk... ale vypadal mrtvej... a ten mě zaživa..." nadechla se. ".... Pohřbil?" doplnila jí Hanna a Lucya na ní vrhla překvapený pohled. "Jak to víš?" začal se jí klepat hlas. Hanně to vehnalo slzy do očí. "Tys tam snad taky....?" naznačovala Lucya. "Ano, ale byla jsem hloupá čtrnáctka. Ale na Diggera jsem nikdy nezapomněla." odpověděla a vstala. "Tak počkej... proč ? Proč ses nesnažila zapomenout?" jakoby jí to vyčítala. "Protože.... Lucy... já už musím... mám vyzvednout sestřičku ze školky..." objala jí přátelsky a odešla. Lucya zůstala zírat s otevřenou pusou na obraz na stěně. Tohle nenechá jen tak.

Na další den už přišla do školy. Dala učitelce omluvenku a namířila si to rovnou za Hannou. Sedla si vedle. "Hanno... prosím...řekni mi to..." zašeptala při hodině. Hanna celý den nereagovala, ale teď se zničehonic zvedla a s pláčem utekla ze třídy. Lucya neváhala, vzala si věci a běžela za ní. Dohonila jí až u jejího domu (který byl od školy celkem daleko...). Hanna jí bezeslova pustila dovnitř. U Hanny byla naposledy... když jim oboum bylo 13. Atmosféra byla ponurá, ne jako tehdy. A na schodech stála malá holčička. "Ahoj Emily!!!" usmála se letmo Hanna a vzala Lucy za ruku. Odvedla jí k sobě do pokoje.

"Co to mělo být?!" dosedla Lucy na židli a nechápavě koukala na Hannu. "Tak dobře. Řeknu ti to, ale ne, že uděláš to.... co jsem chtěla já!" zvedla výhružně ruku, ale nemyslela tím, že by jí snad chtěla udeřit. "Do toho domu jsem šla s mou matkou. Byla jsem zvědavá, ale ona bezevšeho souhlasila. Ten dům... spíš to, co v něm žije... jí zabilo. Nevím, kde je. A ani nechci. Digger mě zakopal. Řekl, že jestli se ven nedostanu, tak je to můj konec. Jestli ano, budu odměněna. Z hrobu jsem se vydrápala a naprosto vysílená jsem asi ztratila vědomí. Nikdo z vás to neví, ale nechodila jsem rok do školy. Ale pro vás jsem tam byla... Emily totiž není moje sestra... ale moje dcera... To je ta odměna. Je to Diggerovo dítě. Občas ho vídám, nebo mě ten dům vtáhne a musím to peklo zažít znovu..." řekla s chladným výrazem a Lucya zděšeně málem spadla ze židle. "Já jsem těhotná???!!!! S...s.... TÍM?!!!!" zařvala a utekla k sobě domů...

A Emily jí jen chladně zamávala a podívala se na svou matku, která jen s úsměvem dodala "Konečně nejsem jediná... pojď, jdeme se koukat na telku, co zlato?" A odešli do obývacího pokoje...