Lucya neváhala a sešla po schodech. Z očí jí tekly slzy a srdce jí bušilo jako o závod. "Musím to zkusit..." zatla ruku v pěst a znovu zmáčkla kliku. Dveře zaskřípaly a pak se otevřely. Lucya zajásala a vyběhla ven. Podívala se na mobil, na kterém zbývalo sotva 5% baterie. "22:46..." řekla tiše a běžela k autu. "Klíčky měl Jay..." problesklo jí hlavou... ale ani an chvíli se nezastavila a běžela do města pěšky. Co na tom, že byla tma a mráz... hlavně ať je konec. Konec toho utrpení tady v tom domě hrůzy.
Běžela po namrzlé silnici. Nikde nebylo ani jediné auto. Noha se jí smekla po ledu a ona... ani nevěděla vlastně jak... spadla a zůstala ležet. Netrvalo dlouho a zastavilo u ní auto. V té tmě nebyla vidět barva ani značka. Vystoupil vysoký mladý muž. "Tak tady Tě mám..." kleknul si k ní a vzal jí do náruče. Celou dobu měl zavřené oči. Na jeho kratší černé vlasy dopadal sníh až do té doby, než za sebou zaklapl dveře u auta. Lucya "seděla" na sedadle spolujezdce a auto zmizelo za zatáčkou.
Lucya se začla probouzet. "To byl... jen sen?" problesklo jí v hlavě. Posadila se rychle na zatuchlinou páchnoucí posteli. "Ahoj princezno..." usmál se "pan Zachránce". Lucya se rozhlédla a s hrůzou zjistila... že je zas v tom domě. Ještě otočila hlavu zpátky za tím cizincem, ale ten už někam odkráčel po chodbě. Vylezla z postele a chtěla jít za ním. Ale to jí nedovolovala šílená bolest v noze. Položila si na to místo ruku a zjistila, že krvácí. "Jak je to možný?!" zařvala zoufale a přeci jen se zvedla a šla. Nikde nikdo, jen vítr zlověstně kvílel někde v dalším patře tohoto domu. "Moment... co když tam je cesta ven?!" napalo jí a s velkou námahou vyšla nahoru po schodech. "Přísahala bych, že ten obraz... ten jsem tu už viděla..." mumlala si pro sebe když procházela dlouhou chodbou. Zamířila k úplně posledním dveřím, které se z dálky zdály malé, ale čím blíž jste byli, tím větší se jevily.
Místnost za nimi byl velký pokoj. Všude stály nějaké věci, zakryté bílými prostěradly. Dokonce tu šlo i rozsvítit světlo. Z toho ale neplynulo nic dobrého... vypadalo tu to až moc bezpečně, než aby to bylo jen tak. Ikdyž nechtěla, zvědavost byla silnější a ona strhla jedno prostěradlo.
"Nesahej na mě! Nech mne být! Prosím, já Vám nechtěla ublížit..." zaječela a pak.... už nemohla hrůzou dál mluvit. Z nějakého podstavce sestoupil ten chlápek a významně se usmál od ucha k uchu. "Lucyo, Lucyo... ty neposlušná holčičko. Neměla jsi svou hlavu, tak teď za to platíš. Proč jsi ho poslechla?!!!" zařval na ní. "Myslím toho tvého..." dodal. "Já..." "Co? Co řekneš?" zařval a strhnul látku z vedlejšího objektu. Stál tam nehybný Jay. S hlavou probodlou jednou z třísek ze schodiště a mrtvolným výrazem. Lucya už toho měla dost. "Dočista mi ruplo v bedně..." posadila se na zem, zavřela oči a usnula... nehledě na to, že ON tam na ní rozvášněně řval kdovíco. Potom si došel dolů pro plachtu...
"Ruka sem... noha támhle... Ah... jak perfektní..." ozývaly se blažené nářky. "Diggere, jsi génius..." a také samochvála se ozývala. Ten člověk, jež řídil to auto, ten, kterýž stál na podstavci a pak nadával, teď skládal do hrobu tělo živé Lucyi, jako trest za její neuvážené činy a velmi si to užíval. Lucya se měla zachvíli probudit a mezitím na její rakev dopadaly poslední lopaty hlíny...
ČTEŠ
Welcome, hahahah!
Horror"V tom domě nikdo nežije už 50 let!" Takhle lehkovážně to začíná vždycky, ale z toho je pak vyvozen i konec. Měl to být jen hloupý úkol do školy. Jay chtěl dobrou známku a trochu postrašit svou přítelkyni. Ale to netušil, do čeho je zatáhl. Vrátí se...
