Lucya pořád běžela. Doběhla domů a zamkla se do pokoje. "To není pravda! Hanna lže!!" nalhávala si. Ale Hanna byla vždy naprosto upřímná a nikdy v životě jí nezalhala. Lucy sebou práskla do postele a koukala do stropu. Najednou uslyšela vrznutí okna.
"Ale ale, tak ty už to víš? Ta Hanna je ale ukecaná holka...." ozvalo se a ona se instinktivně přitiskla ke zdi. "Nekoukej na mě tak... dalo se to čekat, no ne?" přišel k ní ještě blíž a široce se usmál. Teprve teď si ho mohla kloudně prohlédnout. Měl střední černé vlasy, velké černé oči a velmi bledou pleť. Ale byl hezký... moc hezký. Táhl z něj však puch z hlíny a taky zima. Opravdu, vyzařoval takovou ledovou náladu a vše, že se z toho ježily chlupy na rukou. Lucya na něj pořád nepromluvila.
"Ty se mnou kvůli tomu nemluvíš? Víš, ta... Hanna, či jak se jmenuje, se toho tehdy chtěla zbavit. Zavřel jsem jí do skříně. Pak už byla v klidu. A pořád je. Nechce mi to říct.... ale má mě ráda, stejně jako ty." zamrkal skoro šíleně a poškrábal se na tváři. Dokonce nebyly rozeznat barvou ani nehty od zbytku prstu. Lucya se neopovážila ani mrkat. "Tak mluv se mnou!!!" docházela mu trpělivost. "Diggere! Ty hajzle! Proč si mi to udělal? Proč jsi mě tam zavřel.... proč jsi mi to udělal..." při poslední větě skoro brečela. "Já za to nemohu. Já jen poslouchám rozkazy, ale to dítě... to je můj přídavek pro vás, milé dámy... a... neřvi na mě." dodal a už se chystal vyskočit. "Ještě se uvidíme!" zamával a na hlavu si nasadil černý klobouk. Jakmile se okno zabouchlo, pootevřela se skříň. A pokojem se začal linout odporný puch... spáleného masa a vlasů....
ČTEŠ
Welcome, hahahah!
Horror"V tom domě nikdo nežije už 50 let!" Takhle lehkovážně to začíná vždycky, ale z toho je pak vyvozen i konec. Měl to být jen hloupý úkol do školy. Jay chtěl dobrou známku a trochu postrašit svou přítelkyni. Ale to netušil, do čeho je zatáhl. Vrátí se...
