Welcome, hahahah!

Monstrum

"Tak Angelo, myslel jsem, že ty divné věci jsme spolu zahnali..." posadil se doktor Raagan a otevřel její poměrně obsáhlou kartu. 

"To já si taky myslela... ale od té doby, co jsem se přestěhovala se to vrací..." řekla a nervózně kroutila propiskou, co nosila na každé sezení.

"Vy jste se přestěhovala? Řekněte mi o tom něco..." usmál se. Komunikace s pacientem pomáhá léčbě.

"No přestěhovala jsem se do takového odlehlého domu, doufala jsem, že me ti pomůže při práci. Však víte, že se mi konečně podařilo najít vydavatele. Ale dějí se tam divné věci..." řekla stručně.

"Jaké?" zajímalo ho.

"Slyším hodiny... ale když jsem procházela dům, tak nikde žádné nebyly. Uprostřed noci se rozletěla jen tak žárovka. A naposledy, před týdnem, den předtím, než jsem volala... tak jsem doma měla mužskou návštěvu. Poznala jsem ho den předtím a nevím jak se to stalo, ale zřejmě jsme... se spolu vyspali. A potom jsem se probudila, on byl pryč, ale všechno se třáslo. Pak se ozval za dveřmi a zase to začalo. A ráno jsem se probudila s ránou na noze... hlubokou..." řekla a ještě teď cítila, jak jí noha pálí.

"Můžete mi to ukázat..." řekl se zájmem. 

Chvilku se otočila a pak se zarazila. "Nechápu to, ještě dneska ráno to tam bylo..." řekla a ukázala nohu doktorovi. Nic tam nebylo, ani jizva.

"Ale to není všechno.... druhý den jsem šla na policii. Jeli jsme do lesa a já ho tam viděla a viděla jsem tam ještě dům, ve zpětném zrcátku, ale když jsem se pak podívala normálně, nic ani nikdo tam nebyl... Co se to děje???" řekla zmateně.

"No... konzumovala jste nějaký alkohol??" řekl nejistě.

"Já... zřejmě. Já si z toho večera moc nepamatuju..." řekla. Byla upřímná, nechtěla, aby se ty stavy, kdy nepoznávala ani sama sebe v zrcadle vrátily. 

"Možná to bylo tím. Každopádně vám předepíšu něco slabšího. Jen kdyby se s Váma dělo něco mimořádného, tak berte ty silné, jsou návykové a nerad bych, aby se to stalo u vás..." zamyslel se a podal jí dva recepty.  "Sestra v lékárně vám to dá a uvidíme se teď každých 7 dní, ano? Jen pokuď chcete, zatím je to jen doporučení, ne příkaz, myslím, že nejhorší jsme si spolu prožili..." usmál se na ní. 

Angela poděkovala a opustila ordinaci Steve Raagana, nezadaného třiatřicátníka, který po nocích chodí hrát karty s pár kamarády do hospody ve vedlejším městečku. Nastoupila na autobus, který ovšem nejel dál než jen kilometr od jejího domu a zbytek bude muset jít pěšky. Sama. Ale bojí se? Možná trošku. Ale ne natolik, aby potřebovala vodit za ruku. Prášky si vyzvedne až další den, jelikož dneska není v lékárně otevřeno a ani se jí nechce do noci tápat po městě a shánět nějaké prášky, které jsou tak divné, že se jejich název  nedá vyslovit bez toho, aniž by si člověk zlámal jazyk. Tady v tomhle významu zatím obrazně samozřejmě. 

Pomalu se blížila k domu když uviděla v zatáčce, uprostřed silnice stát osobu. Ta se jen natáčela jejím směrem a koukala po ní. Angela se jí snažila nevěnovat pozornost, ale čím byla blíže, tím větší bylo napětí, které pociťovala. Tím větší byl strach. 

Rosemary a Dave

Konečně se nerušeně mohli prospat a teď seděli, Rosemary sešívala své lásce nohu  a ten pomalu v hlavě vymýšlel, jak, že by se mohli dostat k těm čarovným jablkům, co vlastní ta divná existence, co umí tak strašlivě řvát, že by to ohlušilo i již hluchého. Vlastně to bylo celkem jasné. Musí se dostat do těch vyšších vrstev, pak jen stačí odlákat pozornost, pár jich ukrást a bude. Bude krása, bude Sandra, bude život. Lehké. Rosemary dokončila poslední steh a ukousla niť. "Děkuji Rose..." políbil jí. "Není zač. Tak co, vymyslel jsi něco?" usmála se. Řekl jí celý plán. "To je geniální..." usmála se a zvedla se. "Kam půjdeme?" řekl. "Přeci zkusit štěstí do toho zvláštního světa, kde ti lidé tančili. Myslím, že Ti lepší se skrývají tam. Viděl jsi tu ženu? Viděl jsi je tam? Oni jsou normální. Ne tací jako my." usmála se. "Shnilí a mrtví..." pousmál se Dave, chytil jí za ruku a pomalu šli.

Dům

Byla noc. V domě bylo ticho. Tma. Prázdno. Nikdo tam nebyl. Jen dva recepty na stole. Ale Angela sem od rána nevkročila. Proč? 

Jakmile se dostala přímo k té osobě, poznala ho. Danny. "Ahoj lásko..." usmál se na ní a ona se zastavila. "Kdo je nevinný? Nikdo není nevinný. Kdo je nevinný? Je to vlastně teď možné? Kroutím hlavou, nevěřím tomu. Nikdo není nevinný." zašeptal. Byl bledý, pod očima měl kruhy a jeho oči byly zakalené, nelidské. Rty byly popelavě šedé, v koutcích temně šedé až černé. Jakmile dořekl poslední slovo, otočil se na podpatku, jak se tak říká, a začal kráčet cestou do lesa. "Chci jít s tebou...!" řekla. Chtěla vidět, jestli jí opravdu klamal zrak, alkohol, či co vlastně. "To bych nedělal... ale prosím..." řekl, ani se neotočil a šel dál. Angela se rozběhla za ním. Ikdyž on šel a ona běžela, vzdálenost  mezi ní a ním se vůbec nezmenšovala, ba se dokonce i zvětšovala. Pod nohama jí praskaly větve a on pořád šel a šel. Šli strašně dlouho, cesta už byla pryč, on se neotočil, ona byla zadýchaná, píchalo jí v boku. Sotva lapala po dechu a nakonec se unaveně sesunula na zem. "Počkej Danny!!!" zavolala na něj. Zastavil se. Udělal pár kroků dozadu, bez toho, aniž by se otočil. 

"Dneska jsem zvíře já,

složen z toho, co mi matka příroda dá.

Dneska Tě vezmu do pekla, doslova

Nemůžu se kontrolovat.

Já jsem zvíře, ty jsi kořist,

zažiješ nelidskou bolest.

Uši, drápy, ostré zuby,

sliny už my kapou z huby!

Těším se, co si dnes k večeři dám,

na Tobě si dnes pochutnám..."

Otočil se. Angele se na tváři oběvil něuvěřitelně zděšený výraz. Danny... či jak se vlastně jmenuje měl černé rty. Oči mu rudě svítily, špičku nosu měl černou. Pleť byla úplně bledá, sem tam přecházela do tmavějších odstínů. Na rukou měl dlouhé černé nehty a když se pousmál, opět se objevily zuby ostré jako pily. Angela byla tak vyděšená, žeto slovy ani nelze popsat. Nebyla schopná vydat ze sebe jakýkoli zvuk... Proboha, ani démon by nemohl stvořit takovou zrůdu... nemohl. Tohle je něco horšího. Démoni mají city... ale tohle je... tohle je... monstrum.