Amnesia [CZ] ✓

40. | Tohle není sbohem

Bylo na čase začít balit naše stany a já na to neměla ani trochu chuť. Nechtěla jsem se s tímhle místem rozloučit, protože jsem věděla, že se za chvíli budu muset rozloučit i s těmi lidmi, kteří tu se mnou byli. Ale jsem schopná s čistým svědomím říct, že tohle byl ten nejlepší výlet na rozloučení, který jsem si kdy mohla přát. Nikdy jsem se nechovala takhle spontánně a volně, jako za tyhle čtyři dny. Přišla jsem si tak šťastná, že bych zvládla úplně cokoli.

„Jsi nádherná," zamumlal Luke, když nabral vědomí. Stále jsem ležela v jeho objetí v našem stanu a nechtěla se Luka vzdát. Ale zítra budu muset.

„A ty příšerný lhář," zamumlala jsem s úsměvem, „po ránu vypadám jako zombie."

„Ale jsi moje zombie," zašeptal a já ho políbila na tvář.

„Kdy se z tebe stal tak strašně velký romantik?" zeptala jsem se ho zmateně. Takový nikdy nebýval.

„Přesně v tu chvíli, kdy jsem se poprvé a pořádně zamiloval. V ten den, kdy jsem tě poprvé spatřil. Věděl jsem, že budeš něčím výjimečná, ale netušil jsem, že až takhle moc," řekl a já cítila, jak se mi oči plní slzami. „Ty brečíš?"

„Ne," zasmála jsem se, ale slzy nezmizely, spíš se jen rozšířily, „Jen jsi mě hrozně dojal."

„Bože, Kim," pohladil mě po tváři, „ty jsi ten nejvíc emocionální člověk, kterého jsem kdy poznal."

„No jo," zasmála jsem se, „ty jsi zase ten největší romantik, kterého znám. Myslím, že jsi si kvit."

„Takže," odkašlal si, „asi je čas, abychom odsud vylezli a šli ostatním pomoct s balením, co?"

„Jo," odvětila jsem, „ale ještě bych ti chtěla něco říct, než odsud odejdeme. Vím, že mi ještě neodcházíš, ale tohle mi v hlavě leží už hodně dlouhou dobu a já jsem ti to chtěla říct teď, než ztratím odvahu."

„Dobře?" řekl nejistě.

„Byla jsem hrozný člověk, než jsem tě poznala. Ale kdyby se mě někdo zeptal, s radostí bych mu odpověděla, že jsi udělal lepší. Kdybych tě nikdy nepoznala, nikdy bych se nestala člověkem, kterým jsem teď," řekla jsem a cítila, že i on je dojat. Ale moje slova byla pravdivá, protože přesně to se stalo. Díky němu jsem byla touhle Kim. Díky němu jsem se každé ráno probouzela s úsměvem na rtech a nemusela se za sebe stydět. „Za to ti jsem nesmírně vděčná, protože ty jsi nejen dokázal, abych se cítila speciálně a milována, ale také jsi mě změnil k lepšímu."

„Nezměnil," řekl okamžitě, „ty už jsi takhle úžasná byla dřív, já ti jen pomohl, abys to viděla."

„Dobré ráno," pozdravila jsem Ashtona s Michaelem, kteří spolu rozebírali svůj stan. „Jak jste se vyspali?"

„Na poměry dobře," řekl Michael.

„Na poměry?" zeptala jsem se zmateně.

„Ashton si mě plete s holkou a v noci se ke mně pořád tulil," řekl vážným tónem a já vybuchla v záchvatu smíchu. Nemohla jsem si ty dva představit, jak se spolu pod jedním stanem tulí. „Kim, to není vůbec vtipný."

„Je," řekla jsem s úsměvem na tváři a vrátila se k Lukovi, který začal z našeho stanu vynášet věci. Pomohla jsem mu je rovnou sbalit, a pak se s ním dala do sklízení stanu. „Někdy se sem vrátíme, že jo?"

„Jo," řekl Luke s úsměvem na rtech, „ale tentokrát ne jen jako přátelé. Vezmeme s sebou i naše děti, Kim."

„Ty si skutečně myslíš, že nám to takhle dlouho vydrží?" zeptala jsem se ho s úsměvem na rtech.