Amnesia [CZ] ✓

11. | Nemůžu se držet dál

Oblékla jsem si na sebe pyžamové kalhoty ve fialové barvě a volné černé tričko s nápisem You make me smile. Moje nově obarvené vlasy jsem si stáhla do volného culíku na pravé straně mé hlavy.

Stála jsem naproti zrcadlu a prohlížela se v něm. Levou rukou jsem se dotkla spodní části mých vlasů a smutně se usmála nad vzpomínkou na Michaela. Zrovna, když mi s ním bylo tak dobře, se to všechno muselo pokazit.

„Večeře!" ozval se zezdola hlas mojí mamky a já se bez rozmyšlení rozeběhla z pokoje. Měla jsem strašný hlad. Sedla jsem si na židli u jídelního stolu a hladově se podívala na talíř plný boloňských špaget. „Kim?"

„Jo?" zamumlala jsem a chopila se vidličky a lžíce, abych se do špaget mohla hned pustit.

„Vlasy," poznamenala máma a já se na ní podívala. „Vysvětli."

„Chtěla jsem změnu," řekla jsem s kamenným výrazem. Teď nastala ta chvíle, kdy mi máma vynadá za to, že jsem se jí nejdřív nezeptala. „Zlobíš se?"

„Ale to víš, že se nezlobím," pousmála si na mě a sedla si naproti ke stolu. „Je to dost příjemná změna. Ta růžová ti vážně sluší," pochválila mě a já se tetelila radostí. „Ale teď mi odpověz na jednu mnou otázku. Jak jsi to dokázala udělat sama?"

„Vlastně mi pomáhal kamarád," odpověděla jsem s plnou pusou špaget. Máma uměla ty nejlepší špagety, které jsem kdy jedla. Vždycky jsem se strašně moc přejedla.

„Znám ho?" zeptala se mě se zájmem a já okamžitě zavrtěla hlavou.

„Nemyslím si," upila jsem ze skleničky pomerančového džusu a znovu si na vidličku natočila špagety. „Potkala jsem ho teprve včera."

„Každopádně mu vyřiď, že se mu to povedlo," poznamenala ke mně a já přikývla, ačkoli jsem věděla, že to nebude úplně jednoduché. Bůh ví, kdy ho uvidím. Jestli ho uvidím.

Po dobré večeři jsem se vrátila do svého pokoje, popadla svůj deník a v rychlosti do pravého horního rohu napsala dnešní datum – třináctého května.

Dnešek se ze začátku vyvíjel slibně, ale nakonec ztroskotal kvůli jedné fotografii. Nemám příliš dobrou náladu, a tak nebudu psát sáhodlouhé eseje, když se na to stejně necítím. Každopádně se cítím zrazená a hrozně chci dostat druhou šanci. Michael Clifford je zajímavý člověk a cítím se s ním dobře. Podobně jsem na tom i s Lukem, ale existuje jeden problém. Velký problém. Znají se a teď se mi Mike bude vyhýbat.

Jak ho mám znovu potkat, když ani nevím, kde bydlí? Sakra, tohle začíná být hrozně komplikovaný a bolestivý. Ale jedna dobrá zpráva dne – mám růžové vlasy a vypadám zatraceně dobře.

Vtipný fakt, který mě zrovna napadl. Růžová se dost dobře hodí k fialové, že?

PS. Na dnešek nemám žádnou červenou poznámku, jelikož jsem si na nic nového nevzpomněla. Třeba zítra.

Zaklapla jsem deník a se slzami v očích ulehla na polštář. Potřebovala jsem se ze své bolesti vymluvit. Jenže komu jsem měla zavolat? Chelsee nebo Paige? Která by mě v tuhle chvíli dokázala lépe vyslechnout? Rozhodla jsem se zavolat Paige. Čekala jsem, až můj hovor přijme.

„Ahoj, Kim," pozdravila mě, když můj hovor přijala.

Snažila jsem se znít vesele, ale když jsem jí říkala své ahoj, vzlykla jsem.

„Kim?" zeptala se zmateně, ale já jí nedokázala nic říct. Brečela jsem. „Jsem u tebe do pěti minut, ano zlato? Kim?"

„Jo," vysoukala jsem ze sebe. Chtěla jsem jí ještě poděkovat, ale ona zavěsila a já se zhroutila do polštářů.