Amnesia [CZ] ✓

16. | Nikdy nejsi sama

Luke mě odvezl domů, za což jsem mu byla nesmírně vděčná, protože jsme pozorováním ohňostroje nechali krapet unést a čas nabyl deseti večerních. Domů jsem došla unavená a zároveň překvapená, že jsem v obývacím pokoji uviděla svého otce.

Sedla jsem si na gauč vedle něj, ačkoli už bych nejradši zalezla pod peřinu a propadla dlouhému nerušenému spánku.

„Ahoj," zašeptala jsem znaveně a položila mu hlavu na rameno. „Máma ti řekla, abys dohlídnul na to, abych byla před jedenáctou doma?"

„Vlastně jsem tě jen chtěl vidět," pohladil mě po vlasech. „Od pondělí jsme si neměli šanci promluvit a já bych rád věděl, jak se teď máš. Co se za tu dobu, co jsem tady nebyl, změnilo?"

„Nepamatuju si všechny detaily, ale něco by se určitě našlo," zašeptala jsem. „Záleží na tom, co bys rád věděl."

„Všechno."

A tak jsem mluvila. V pár věcích jsem měla okno, protože jsem si pořád nepamatovala všechno. Přišlo mi, že mi chybí velká část mého života. Možná Luke byl mnohem větší součástí mého života, než jsem si myslela.

„Ale teď už se mám dobře," dodala jsem. „S alkoholem jsem úplně přestala, za což může Luke. Za ty čtyři dny, včetně pondělí, co jsem venku z nemocnice, jsem se alespoň z malé části vrátila do starých kolejí."

S tátou jsem si povídala snad věčnost a cítila jsem se při tom vážně dobře. Neuvědomovala jsem si to do chvíle, než se vrátil, ale chyběl mi, když byl pryč. Tolik mi chyběl můj milovaný táta. Náš rozhovor jsme ukončili v jedenáct večer. Táta odešel do hotelu, ačkoli jsem ho žádala, aby zůstal, a já šla spát do svého pokoje.

Ráno jsem se vzbudila s dobrým pocitem, protože už byl konečně pátek. Avšak pátek nepřinášel jenom víkend, protože v mém případě přinášel i něco jiného. Dneska to bylo přesně týden, co se mi stala ta nehoda.

Oblékla jsem se do školní uniformy a loudavým krokem opustila pokoj. V kuchyni jsem narazila na svou mamku, která vypadala nesmírně unaveně. Seděla u kuchyňského stolu a listovala novinami.

„Budu si dělat kávu, chceš taky?" zeptala jsem se jí.

Sedla jsem si naproti ní a přisunula k ní hrneček s kávou, kterou jsem pro ni udělala. Obě jsme se z ní napily. Já toužila po kofeinu a máma potřebovala dobít energii. Nechápala jsem, proč prostě nešla rovnou spát, když byla tak unavená.

„Chtěla jsem s tebou mluvit, Kim," promluvila a já přikývla. Ozvalo se zaklepání na dveře a já se nervózně podívala do chodby.

„To je Chels," vysvětlila jsem, ačkoli máma to věděla. Vždycky to byla Chels. „Počká to na odpoledne?"

„Jasně," povzdychla. „Uvidíme se okolo tří?"

„Jasně," políbila jsem jí na tvář. „Ahoj, mám tě ráda!"

Spolu s Chels jsme vyzvedly Paige a zamířily jsme do školy. Holky se celou cestu tvářily divně a já usilovně přemýšlela, co jsem udělala špatně. V tichosti jsme došly až ke skříňkám, kde už jsem to nevydržela, a zeptala se jim, co se děje.

„Nic," tvrdila Paige, ale já věděla, že lže.

„Co se děje, Cooperová?" zamračila jsem se na ní pohledem, který na ní vždycky zabral.

„Něco se psalo v novinách."

„Odkdy čteš noviny?" podivila jsem se, zatímco Paige ze svého batohu vytáhla nový výtisk novin.