Amnesia [CZ] ✓

7. | Lucas and Kimberly

„Vezmi to, vezmi to," bručela jsem nervózně, když telefon vyzváněl po třetí a Luke ne a ne hovor přijmout. Chodila jsem dokolečka, zatímco jsem čekala, kdy hovor přijme.

„Haló?" ozval se jeho hlas. Zněl... jinak.  Zněl zničeně a chladně. Určitě ho celá ta situace v televizi trápila. Třeba to viděl. A navíc mě napadlo, že se Luke nepodíval, kdo mu volá, když hovor zvedal.

„Ahoj," pozdravila jsem ho s tázavostí v hlase. „Tady Kim."

„Kim?" zněl překvapeně. Jeho intonace v hlase se změnila. Rázem zněl šťastněji, nebo jsem alespoň doufala, že tak zněl. Chtěla jsem, aby se cítil líp. Nechtěla jsem, aby se trápil. Hlavně ne kvůli mě.

„Máš čas?" zeptala jsem se, protože jsem nechtěla takhle osobní situaci řešit po telefonu. „Napadlo mě, že bychom mohli zajít na oběd," navrhla jsem a přitom jsem se nervózně prohlédla v zrcadle.

„Jasně," souhlasil. „Rád s tebou někam zajdu," přiznal a já se musela pousmát. Byl tak nervózní, když se mnou mluvil. Nutilo mě k to k úsměvu.

„Tak za půl hodiny u mě?" navrhla jsem a on souhlasil.

Rozloučili jsme se a já se vrátila k Paige do jejího pokoje. Sedla jsem si vedle ní a ona se na mě chabě pousmála. Určitě se vinila za to, že ten program nepřepnula. Nechtěla jsem, aby se tak cítila, proto jsem jí to řekla.

„S kým jsi mluvila?" zeptala se mě zvědavě a já byla šokovaná z toho, že mě slyšela. To jsem si doopravdy myslela, že jsem mluvila potichu. Očividně ne.

„S Lukem," přiznala jsem. „Vlastně jsem ho pozvala na oběd. Moc mě to mrzí, Paige, ale budu muset jít. Ale můžu se stavit později, jestli budeš chtít," slíbila jsem.

„S tím si vůbec nelam hlavu, Kim," stiskla mi ruku. „Jsem ráda, že s ním někam jdeš."

„Dobře," objala jsem ji.

Opět jsem byla vděčná za to, jak blízko u sebe s Paige bydlíme. Dělily nás od sebe snad jenom tři ulice, což byla záležitost osmi minut. Když jsem si pospíšila, byla jsem doma i do pěti minut. Stejné to bylo i dneska, protože jsem ke spěchu měla důvod.

V pokoji jsem prožívala dilema. Chtěla jsem vypadat dobře, ale ne zase moc dobře. Nechtěla jsem, aby si Luke moje pozvání vyložil jinak. Rozhodla jsem se proto pro černé šaty nad kolena. Byly obyčejné, ale i přes to ne příliš obyčejné. Nechtěla jsem podpatky, a tak jsem zvolila černé baleríny. Nejenže bych podpatky takhle po nehodě neuchodila, ale nikdy jsem nebyla jejich fanouškem.  Vlasy si vyčesala do vysokého culíku, který na mě podle mého názoru vypadal dobře.

Všechno jsem to doladila drobnou černou kabelkou, do které jsem si dala jen malé nezbytnosti.

A co se týče líčení, to jsem si dneska nemohla odpustit. Obzvláště ne pudr, protože jsem potřebovala zamaskovat modřiny na mé tváři. Když už jsem byla u toho, použila jsem řasenku, linky a nahou rtěnku.

Zvonek zazvonil právě v tu chvíli, kdy jsem se prohlížela v zrcadle. Možná jsem to přehnala. Možná jsem se oblékla nevhodně.

„Vypadáš perfektně," bylo první, co mi Luke řekl, když mě uviděl.

Uznávám, že ani on nevypadal zle. Vlastně vypadal zatraceně dobře. Měl na sobě bílou košili, u které měl rozepnuté tři horní knoflíčky a samozřejmě nevynechal úzké černé džíny s dírami na obou kolenech, které na sobě měl pokaždé, když jsem ho viděla.

„I ty vypadáš dobře, Lucasi," zažertovala jsem.

„Vždycky jsi mi tak říkala," promluvil a já se na něj zmateně podívala. „Říkala jsi mi Lucasi, i když jsi dobře věděla, že se tak nejmenuju. A já jsem ti říkal-"