Amnesia [CZ] ✓

24. | Měl bych o tebe bojovat

„Vstávej!" chytla jsem Luka za ramena a zatřásla s ním.

Bylo pondělí, což znamenalo, že musím do školy. Rozhodně jsem kvůli Lukovi a jeho kocovině nechtěla přijít pozdě. Neměla jsem na vybranou, došla jsem do koupelny a do menšího kyblíku nabrala vodu. Když jsem se vrátila k Lukovi, pořád spal. Neváhala jsem ani sekundu, když jsem na něj obsah kyblíku vylila.

Luke se probral okamžitě, ale nadšený nebyl.

„Zbláznila ses?"

„Ne," odhodila jsem kýbl na zem a šla se převléknout do uniformy. Neměla jsem čas marnit ani sekundu mého času. Bohužel jsem stále nemohla najít mou červenou kravatu, takže jsem musela jít bez ní.

„Sluší ti to," zaslechla jsem Lukův hlas, ale rozhodla se ho ignorovat. „Potřebuješ odvést?"

„Ty tady máš auto?" zeptala jsem se ho zmateně. „Vždyť jsi včera pil!"

Rozhodl se mi neodpovědět, což mě šíleně vytočilo. Já se proto rozhodla, že mu za žádnou cenu nedat aspirin. Bylo mi jasné, že ho musí šíleně bolet hlava, vždyť i já jsem si tímhle stavem prošla. Několikrát.

„Jo," souhlasila jsem po chvíli. „Odvoz by se šiknul."

Donutila jsem Lucase odejít oknem, protože jsem si nebyla jistá, jestli máma ještě spí. Došla jsem do kuchyně a z ledničky vyndala mandarinku. Na snídani už jsem čas neměla, tudíž jsem si musela vystačit s ovocem.

„Ahoj," zaslechla jsem matčin hlas. „Ty tady ještě seš?" zeptala se zmateně. Pohledem jsem zabrousila na hodiny a všimla si, že je 8:38.

„Už mizím," řekla jsem zmateně.

Jak bylo možné, že tady ještě nebyla Chelsea? Kdyby přeci nešla do školy, určitě by mi to řekla, abych na ni zbytečně nečekala. Napsala jsem jí tedy esemesku, ve které jsem se jí ptala, kde vězí tak dlouho. Místo toho, abych čekala na odpověď, jsem vyrazila z domu.

Lukovo auto jsem poznala. Krásné modré auto se sklápěcí střechou. Bylo to stejné auto, ve kterém jsme nabourali. Hm, ne příliš příjemná vzpomínka. Sedla jsem si na místo spolujezdce. Luke už v autě seděl. Dala jsem mu najevo, ať klidně jede. Rozhlížela jsem se po autě a všimla si, že na zadní sedačce auta ležela moje červená kravata, kterou jsem tolikrát hledala.

Natáhla jsem se pro ni a uvázala si ji okolo krku. Luke se na mě překvapeně podíval, asi ani on si nevšiml, že ve svém autě vozil moji kravatu.

Musela jsem si ji u něj nechat, když mě tenkrát odvezl ze školy na naši pláž. Vyvolalo to ve mně hřejivé vzpomínky. V poslední době jsem s Lukem žádné hřejivé vzpomínky neměla. Měla jsem jen nepříjemné a znepokojující vzpomínky.

Ale pryč s nepříjemnými vzpomínkami a pocity. Jestli se chci někdy pohnout vpřed, musím zapomenout. Možná to zní zvláště, ale mě došlo, co s Lukem musím udělat. Musím předstírat, že jsem ho nikdy neznala, aby mě jeho nynější chování nezraňovalo.

Vidět totiž člověka, kterého jste v minulosti tolik milovali a vaše malé já ho možná stále milovalo, nebylo nic příjemného.

„Jak je ti?" zeptala jsem se.

„Od té nehody se mám pořád stejně."

„Aha," povzdychla jsem. To nebyla zrovna odpověď, po které jsem toužila. „Promiň."

„Neomlouvej se," řekl. „To já jsem idiot, že jsem o tebe nebojoval pořádně."

„Přiznáváš, že ses předevčírem choval jako naprostý idiot?" povytáhla jsem na něj obočí. Narážela jsem na moment, kdy Luke krutě zmlátit Michaela, aniž by ho zajímalo, že se jedná o jeho nejlepšího přítele.