Amnesia [CZ] ✓

5. | Zpátky doma

V noci jsem toho moc nenaspala. Nejenže jsem kvůli hluku na chodbě nemohla usnout, ale také mě tížily myšlenky na onu nehodu, kterou jsem si vůbec nevybavovala. Můj mobil hrdě hlásil čtvrt na devět a já se donutila vylézt z postele.

Z malé skříňky jsem vyndala čisté oblečení, které mi tam máma dala, a vyrazila jsem do společných koupelen, abych se osprchovala.

Naštěstí jsem v koupelnách nikoho nepotkala, a tak jsem se mohla osprchovat v soukromí. Jakmile jsem vylezla ze sprchy, obmotala jsem okolo sebe ručník a došla k malému zrcadlu, abych si pročesala mokré vlasy. Trochu mi to trvalo, protože vlasy ne a ne uschnout. Nakonec se mi však podařilo vlasy vyčesat do vysokého culíku, se kterým jsem byla jakž takž spokojená.

Usušila jsem se a začala se oblékat. Nasoukala jsem se do úzkých černých kalhot a volného bílého tílka s potiskem žlutého smajlíka. Uvázala jsem si černé tenisky a s nemocničním oblečením v náruči vyšla z koupelny.

Na chodbě jsem se div nesrazila s pár dívkami, které mířily do koupelny. S obtížemi jsem se jim vyhnula a zapadla zpátky do svého pokoje. Ustala jsem deku na nemocničním lůžku a vzorně na něj položila nemocniční oblečení, ve kterém jsem byla tři dny v kuse.

Nakonec jsem došla k oknu a otevřela ho, aby se do pokoje dostalo čerstvého vzduchu.

Vyrušilo mě otevření dveří a já se otočila, abych zjistila, kdo mě bez zaklepání přišel navštívit. Ve dveřích stál muž se strništěm a černými vlasy, kterého jsme rozpoznala až po malé chvíli.

„Tati!" vykřikla jsem a rozeběhla se do jeho otevřené náruče. Nechala jsem se jím sevřít v náruči a položila mu hlavu na hruď. „Jsem ráda, že jsi to stihl včas."

„Původně jsem chtěl přijet hned, jakmile jsem se dozvěděl o tvé nehodě, ale nebylo to tak jednoduché," vysvětlil mi svou nepřítomnost a já mlčky přikývla.

Jeho práce mu zabírala spoustu času a já se nezlobila. Jeho život konečně začal nabírat správný směr. Odstěhoval se do Ameriky a já ho přestala vídat tak často, jak bych si přála. Ale bylo to tak dobře, věděla jsem to. Musel se posunout dál a já jsem byla ráda, že to udělal.

„Máš sbaleno?" zeptal se s úsměvem a já pokrčila rameny.

„Nemám co balit," přiznala jsem. Avšak jedna věc upoutala můj pohled. Můj iPhone 5S, který se povaloval na mém nočním stolku. Málem bych na něj zapomněla. Automaticky jsem se pro něj natáhla a pevně ho sevřela ve své levačce. „Teď už mám všechno."

„Tak dobře," chytl mě okolo ramen. „Jdeme teda do auta," pousmál se na mně. „Sandra je už v autě, neboj," ujistil mě a já přikývla. Sandra bylo jméno mojí matky a mě vždycky přišlo divné, když jí tak někdo oslovoval. Vždy mi trvalo si uvědomit, že se jedná právě o ní.

Když jsme vyšli z nemocnice a já uviděla otcovo auto, rázem se mi do něj nechtělo nastoupit. V hlavě se mi přehrávaly útržky z nehody, která se mi stala, ačkoli jsem ji stále neviděla úplnou.

„Luku! Kamion!" křičela hnědovlasá dívka, kterou jsem byla já.

S vytřeštěnýma očima jsem se dívala na levou stranu, dokud mě neoslepilo světlo a já bolestivě nezavřela oči. Ozvala se rána, která s sebou přinesla spoustu bolesti. Svět se okolo mě několikrát otočil, než se znovu zastavil.

„Kim!" ozval se mužský hlas, který jsem nikomu nedokázala přiřadit. Nic jsem neviděla, měla jsem zavřené oči. Nemohla jsem je otevřít, nebo jsem je možná nechtěla otevřít. „Bude to v pořádku, slyšíš mě, Kim?" nevzdával se, ačkoli já nereagovala. Zasténala jsem bolestí, i když jsem nevěděla, odkud vychází. „Kim! Otevři oči!"