Amnesia [CZ] ✓

35. | Za pět let od teď

Postavit stany nám trvalo snad hodinu. Já s Lukem jsme si vedli vzhledem k okolnostem docela dobře a spolupracovali jsme bez jediných zaváhání. Občas se nám stan sice zhroutil, a tak jsme byli nucení začít od začátku, ale byli jsme hotoví jako první. Do stanu jsem přenesla všechny své věci a Luke udělal totéž s těmi svými. Rozprostřela jsem tam deky a načechrala polštáře, abychom se tam v noci mohli rovnou natáhnout.

„Pojď, pomůžeme ostatním," řekla jsem s úsměvem na tváři a vydala se k Ashtonovi s Michaelem, kteří měli nejznatelnější problémy. „Ahoj," řekla jsem a musela se zasmát. „Nepotřebujete náhodou pomoc? Nechci vás podceňovat, ale vypadá to, že jste stan nikdy nestavěli."

„Prosím," zasténal Ashton, „začínám z toho být zoufalý. Udělej cokoli, jen od toho stanu dostaň Michaela."

Rozmístění stanů bylo následující. Jelikož nás byl sudý počet, rozhodli jsme se spát po dvojicích. Byli jsme tu tři páry, a tak to bylo jasné. Já se o stan dělila s Lukem, Chelsea s Connorem a Paige s Calumem. Ashton byl s Michaelem, z čehož očividně nebyl moc nadšený.

„Sleduj mě, jo?" řekla jsem pobaveně a natáhla plachtu. Luke mi pomohl zastrčit všechny tyčky na správné místo a společně jsme zkonstruovali dobře vypadající stan. „Doufám, že vám v noci nespadne na hlavu," řekla jsem s úsměvem na tváři.

„Nech si to, Brooksová," ušklíbl se na mě Michael a bokem do mě strčil. „Vezměte si plavky, dneska půjdeme k vodě!"

Převlékla jsem se do svých černých plavek a do příruční tašky si sbalila ručník a mou rozečtenou knihu. Všichni jsme se sešli až u jezera. Roztáhla jsem si svůj ručník na zem a lenivě se na něj natáhla. Dneska sluníčko krásně svítilo, a tak jsem se hodlala pokusit nabrat opálení. Na oči jsem si dala sluneční brýle a zavřela oči.

„Je tu krásně," zaslechla jsem Chelsin hlas a usoudila jsem, že leží vedle mě. „Doufám, že chybím nějaký ten bronz. Jsem bílá jako stěna."

„Já taky," řekla jsem s úsměvem. „Hele," řekla jsem s odmlkou, „jak je to mezi tebou a Connorem? Omluv mi mou zvědavost, ale vypadáte jako kouzelný pár."

„Nejsme pár," řekla Chels s úsměvem, „ale myslím si, že brzy budeme. Řekla bych, že mu na mě záleží stejně tak, jako mě záleží na něm."

„To ti moc přeju, Chels," řekla jsem úsměvem na rtech. Pro svou nejlepší kamarádku jsem si přála jen to nejlepší. Bylo už to tak dlouho, kdy byla naposledy upřímně šťastná. Věděla jsem to. Kdyby byla s Connorem, třeba by byla šťastnější.

S Chels jsme se bavily o našich plánech do budoucna. Šlo především o vysokou školu. Chelsea plánovala jít na medicínu, což jsem jí záviděla. Já jsem na něco takového neměla odvahu ani nervi. Chelsea byla sice strašpytel, co se týkalo krve, ale pro svou zálibu něco dělala. Upřímně jsem si jí jako doktorku představit uměla a hrozně jsem jí to přála. Ve svém oboru by byla jistě nejlepší. Co se týkalo mě, já vždycky chtěla být herečka. Byl to sice sen téměř nesplnitelný, ale dala bych cokoli za to, abych se k jeho splnění dostala co nejblíže. Představa o přeplněných sálech, zatímco já budu na plátnech, mi dělala dobře. Kéž bych se jednou stala alespoň trochu známou ve svém oboru. Kdybych se dostala na hereckou vysokou školu a vedla si tam dobře, možná by můj sen dostal šanci.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Luke, když vylezl z vody a sedl si vedle mě. „Vypadáš hodně zamyšleně."

„O budoucnosti," řekla jsem s úsměvem, „přemýšlel jsi někdy o budoucnosti, Luku? Co bude třeba za pět let? Umíš si to představit?"