Amnesia [CZ] ✓

13. | Nedělej si ze mě srandu

Budík jsem si nařídila na pět hodin ráno. Asi si myslíte, že jsem blázen, když dobrovolně vstávám v pět, ale zůstat v kondici si vyžaduje oběť. Jelikož sport miluju, tolik mi to nevadí. Sprchu jsem vynechala a rovnou se z pyžama převlékla do černých legín a růžového tílka. Jelikož se znám a vím, že mi většinou bývá zima, oblékla jsem si obyčejnou šedivou mikinu s kapucí. Bezvadná věc na téhle mikině byla ta, že je zevnitř díky bílé kožešince teploučká. Nazula jsem si šedivé tenisky a pořádně si utáhla tkaničky, aby se mi dobře běželo.

 Vlasy jsem si pročesala a sčesala si je do culíku. Sbalila jsem si věci do školy, abych se tím potom nemusela zdržovat. Dneska budu muset do knihovny, abych se rozhodla, jakou knihu začnu s Chels číst.

 V kuchyni jsem si udělala kávu a do flašky si natočila čistou vodu, kterou budu v průběhu běhu určitě potřebovat. Snědla jsem dvě jablka a vypila dva hrnečky kávy. To mě jistě dobře nastartuje.

 Ozvalo se jemné zaklepání na dveře a já se k nim vydala. Michael byl ohleduplný, když na dveře jen zaklepal a nezvonil. Určitě by mámu vzbudil. Jakmile jsem otevřela dveře, uviděla jsem jeho oslnivý úsměv. Vypadal ospale, ale i tak se usmíval.

 Měl na sobě černé tepláky. Nepřekvapil. Jeho tričko bylo šedé, za což si ho budu muset podat.

 „To je doopravdy šedé tričko, nebo se bylo černé, ale vybledlo při praní?"

 „Taky tě zdravím, Kim," ušklíbl se na mě.

 „Čau," zabouchla jsem za sebou dveře a se zájmem si ho prohlížela.

 „Co je?" podivil se.

 „Kde máš pití?"

 „Pití?" zeptal se, když jsem se ho zeptala.

 „No jasně, copak ty vydržíš běhat několik kilometrů, aniž by ses napil?" podivila jsem se a na jeho tváři se objevil neklidný výraz. On zapomněl. „Clifforde, Clifforde," zašklebila jsem se na něj a odemkla dveře od domu. „Počkej tady."

 Michael byl roztržitý, to jsem mohla říct s čistým svědomím. Vrátila jsem se do kuchyně a našla další plastovou lahev, kterou jsem naplnila vodou. Se dvěma lahvemi jsem se vrátila za Michaelem a znovu za sebou zavřela dveře. Klíče jsem si dala do kapsy od mikiny a Mikovi podala jednu z lahví.

 „Nemáš zač," pobaveně jsem se na něj ušklíbla a on do mě šťouchl ramenem.

 „Nedělej si ze mě srandu, Brooksová."

 S úsměvem jsem do něj šťouchala, jako to předtím udělal on mě, a vyběhla jsem y terasy. Michael mě následoval, což jsem poznala podle klapotu jeho bot. Doběhl mě a srovnal se mnou krok. Běželi jsme podél silnice, což se později ukázalo jako špatný nápad. Každou chvíli okolo nás projelo auto. To se mi ale vůbec nelíbilo, tudíž jsem přeběhla silnici a běžela po chodníku, který vedl do parku.

 „Neběžím na tebe moc rychle, Clifforde?" zvolala jsem na něj, když jsem si všimla, že už mi dobrou dobu nestačí. „Můžu zpomalit, jestli chceš."

 „Zrovna jsem se tě chtěl zeptat, jestli musíš běhat takhle pomalu!"

 Překvapeně jsem se za ním otočila, přičemž jsem nezastavila. Byl několik kroků za mnou, ale držel si svoje tempo.

 „Jak myslíš!" otočila jsem se k němu zády a rozeběhla se jako o závod.

 Nikdy jsem takhle rychle neběhala, protože jsem nemohla pravidelně dýchat. Ale jeho výzvu jsem odmítnout nemohla. Běžela jsem, jako by šlo o maraton. A Michael se mě překvapivě držel. Pokusila jsem se ho setřást tím, že jsem zahnula doprava. Úplně jsem tím minula park a běžela směrem k lesům, ve kterých se běhalo špatně. Pokračovala jsem po lesní cestičce, přes kterou bylo napadaných spousta šišek a větviček. Každou půl minutu jsem o něco zakopla, ale stále jsem si držela první pozici.