Amnesia [CZ] ✓

14. | Za patnáct minut u tebe

Položila jsem tác na stůl v jídelně a sedla si na židli naproti Paige. Chels si sedla hned vedle mě a já si znuděně podepřela hlavu. Díky bohu, že po obědě máme jen hudebku, protože víc bych toho už asi nezvládla. Ranní běh s Michaelem mě hrozně vysílil a teď na mě dopadala únava.

„Co se s tebou dneska děje, Kim?" zeptala se mě z ničeho Chelsea. Ani jsem se na ní nepodívala, jen jsem poslouchala její hlas.

„Jsem šíleně utahaná," vysvětlila jsem a pustila se do boloňských špaget. Mňam.

„Ale chuť k jídlu máš jako vždycky stejnou," dobírala si mě a já se na ní ublíženě podívala. Vážný pohled mi však dlouho nevydržel, když se mi pobaveným zacukaly koutky. „Z čeho jsi vlastně tak utahaná, Kim?"

„Byla jsem běhat," zamumlala jsem s plnou pusou špaget.

„To chodíš často a nikdy nevypadáš takhle... unaveně," poznamenala Paige a Chelsea na její slova přikývla.

„Dnešní běh jsem si trochu ztížila," osvětlila jsem. „Michael a já," odmlčela jsem. Omylem jsem se prořekla o tom, že jsem byl běhat s Mikem. Ani jedné jsem o mém usmíření s Michaelem neřekla, ačkoli Chelsea viděla pár zpráv z dnešního rána. „Vyhecoval mě k tomu, abych běžela jako o závod."

„Vážně?" ozvala se Paige a založila si ruce přes prsa. „A odkdy se spolu zase tak dobře bavíte? Pokud si pamatuju, tak ještě předevčírem jsi brečela nad ztrátou vašeho přátelství."

„Včera se mi ozval," přiznala jsem. „Je to na dlouhé vyprávění," dodala jsem a doufala, že se mě nebudou na nic dalšího vyptávat. Ale když řeknete, že je to na dlouhé vyprávění, každý okamžitě řekne, že má času dost. Stejné to bylo i teď a já byla nucena holkám říct, co všechno se od včera do dnešního rána stihlo stát. A to je vlastně hodně, hodně dlouhý příběh. Bylo toho tolik.

Když jsem holkám převyprávěla celou aktuální situaci s Michaelem, pustila jsem se do dalšího sousta boloňských špaget.

„Nemůžu tomu uvěřit," zamumlala Paige a já se na ní nepatrně podívala. „Uvědomuješ si, co pro tebe Michael znamená?"

„Hm, asi jo," prohrabávala jsem se špagetami. „Ale jak si mám být jistá tím, že i já znamenám něco víc pro něj?"

„Možná by ses ho mohla zeptat," zamumlala, ale já přišla se svým vlastním nápadem. Jdu přeci dneska s Lukem ven, ne? Tak proč bych se ho na Michaela nemohla normálně zeptat, když už o nás stejně ví?

„Jo, zeptám se ho," odpověděla jsem s úsměvem.

„Páni, nečekala jsem, že se mnou budeš souhlasit."

„No jo, jsem plná překvapení," vyšvihla jsem se na nohy. „Jdeme Chels? Hudebka na nás čeká!"

Spolu s Chels jsme odešly na hodinu hudební výchovy, která byla zároveň poslední hodinou dne. Zpěv jsem vždycky milovala a zároveň i hru na klavír, v čemž jsem bohužel už nebyla tak dobrá. Když jsem začala hrát volejbal, klavír šel stranou.

Hodina hudební výchovy utekla tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Možná to bylo tím, jak moc ráda jsem zpívala, nebo tím, jak hodná profesorka byla. Nikdy nás do zpěvu nenutila, ale byla ráda, když jsme se zapojili.

Já a Chelsea jsme odešly z pozemků školy a vyrazily na zastávku autobusu, jelikož se knihovna nacházela téměř na druhé straně města. Připojila jsem si k mobilu sluchátka a pustila si mix svých nejoblíbenějších písniček. Zvuk jsem si ztlumila tak, abych Chelseu slyšela, kdyby na mě náhodou mluvila.