Amnesia [CZ] ✓

25. | Tohle nejsi ty!

Schoulila jsem se do Michaelovy náruče a nechala se jím hladit po vlasech. Řidič nás upozornil, že již brzy budeme před nahrávacím studiem. Čím blíže jsme byli, tím více jsme se obávali, že se Luke vůbec neukáže. Myslela jsem, že sedí v jednom z aut, ale ukázalo se, že nebyl ani v jednom.

Auto přibrzdilo před nahrávacím studiem a já z něj rychle vystoupila. Michael mě chytl okolo ramen a protlačil se spolu se mnou davem fanynek. Jakmile se za námi zavřely skleněné dveře, šíleně se mi ulevilo.

„Počkej tady, jo?" vytáhla jsem mobil z kapsy a vydala se kousek od Michaela, abych na telefonování měla soukromí.

Zavolala jsem Lukovi. Více méně jsem vytočila jeho číslo a doufala, že můj hovor nebude ignorovat. Čím delší dobu jsem čekala, tím více jsem se o něj obávala. Vždyť se mu mohlo cokoli stát.

Típla jsem hovor a rozhodla se mu napsat esemesku.

Já: Luku, jsi v pořádku? Ozvi se.

Michael a kluci odešli do nahrávací místnosti natočit svá sóla a já se mezitím snažila dovolat Lukovi. Došlo mi, že možná vynechal nahrávání nové písničky jenom kvůli mně. Vždyť to já jsem byla tím největším důvodem, proč se on a Michael pohádali.

Sakra, jsem tak pitomá!

Proklouzla jsem z nahrávacího studia ven a proběhla ulicí. Našla jsem rušné místo, kde stálo několik taxíků. Bez rozmyšlení jsem do jednoho z nich nastoupila a řidiči řekla, kam má jet.

Jestli Luke rád hraje hry, asi nejsem ten pravý člověk, se kterým by je měl hrát. Já ho totiž znám jako své boty.

„Drobné si nechte," vložila jsem taxikáři do ruky papírovou bankovku a vyskočila z taxíku. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozeběhla se vstříc lesu. Povolila jsem si červenou kravatu a povytáhla si bílé podkolenky.

Luke se rozhodl zašít na našem společném místě. Na onom kopci, na který mě vzal po té vynikající pizze, o kterou jsme se spolu před několika dlouhými dny sdíleli. Páni, nemůžu uvěřit tomu, jak moc se můj život za tyhle dny dokázal změnit.

Opřela jsem se o vysoký strom a snažila se nabrat dech. Vítr okolo mě chladně foukal, což mi bylo moc příjemné. Dvěma ladnými tahy jsem si stáhla vlasy do vysokého, byť ledabylého culíku. Jakmile jsem se uklidnila, spatřila jsem siluetu.

Váhavě jsem udělala krok vpřed k muži, který seděl na kapotě auta. Došla jsem k onomu autu modré barvy a líně se na jeho kapotu vyškrábala. Zahleděla jsem se na krajinu a ucítila na sobě jeho pohled. Otřásla jsem se, ale nenechala se vyrušit.

„Je tu krásně," zašeptala jsem.

„Jo, je," přitakal. Konečně jsem se odhodlala a stočila k němu svůj pohled. Dívala jsem se na Luka, kterého jsem začínala pomalu nepoznávat. Měnil se mi před očima a já si nebyla jistá tím, že to bylo dobře. Naklonil průhlednou skleněnou flašku dnem vzhůru a napil se z ní. Byla to vodka, což byl jeden z nejhorších alkoholů na světě.

„Luku," špitla jsem. „Nech toho."

„Proč?" rozmáchl rukama tak prudce a rychle, až trochu průhledné tekutiny vylil.

„Protože tohle nejsi ty," ohradila jsem se.

„Ne? Proč si seš tím tak zatraceně jistá, Kim?" rozčílil se. „Třeba tohle je přesně ta osoba, kterou jsem. Třeba jsem vždycky takový byl!"

„Nebyl! Nikdy jsi takový nebyl, Luku!" vyrvala jsem mu z rukou lahev s vodkou a mrštila jí o zem, až se roztříštila na tisíce malých střípků. „Tohle kurva nejsi ty!"