Amnesia [CZ] ✓

6. | Michael

Procházka městem mi pomohla. Prohlížela jsem si výlohy v obchodech a snažila se najít nějaké papírnictví, nebo nějaký podobný obchod, ve kterém bych si nějaký pořádný deník mohla koupit. Po delším pátrání jsem zapadla do jednoho poměrně velkého papírnictví a opatrně procházela mezi regály, abych náhodou deníky nepřehlédla.

Netrvalo to dlouho a já našla oddělení se sešity a bloky. Většina z nich byla obyčejná a já chtěla deník, který by měl alespoň pevné desky. Jelikož jsem vybíravá, shánění deníku mi dalo práci.

Avšak nakonec jsem si přeci jen vybrala. Deník mého výběru byl kožený, ale nebyl nudný. Kůže byla zbarvená do vínově červené. Listy vevnitř byly tlusté a linkované. V pravém rohu bylo místo na datum. Dokonce deník měl i přidělanou záložku, takže by nikdy nebyl problém najít stránku, na které budu pokračovat ve psaní.

Bez váhání jsem deník vzala. Ignorovala jsem cenu, která byla poměrně vysoká. Ten deník jsem chtěla a potřebovala. Cestou k pokladně jsem vzala ještě balení barevných propisek.

Zaplatila jsem a s nákupem v kabelce vyšla z papírnictví. Po cestě domů jsem se stavila v kavárně a koupila si své oblíbené latté. Konečně jsem byla spokojená. Kráčela jsem ulicí a popíjela horký nápoj. Ačkoli byl květen, venku to docela foukalo. Bylo to však příjemné, vítr si pohrával s mými vlasy a já se musela pousmát.

Úsměv z tváře mi však zmizel, když do mě někdo vrazil a já se horkým nápojem polila. Kelímek jsem upustila na zem, přičemž se mi jen taktak podařilo udržet rovnováhu.

Přede mnou stál muž, který byl jenom o kousek vyšší než já. Kromě jeho nazelenalých očí mě však zaujaly jeho vlasy. Nejednalo se totiž o jednu z populárních barev na vlasy, která by byla přirozená. Tenhle člověk měl vlasy obarvené fialovou barvou. Hodně výraznou fialovou barvou.

"Omluva by neuškodila," řekla jsem sarkasticky a snažila se kapesníčkem usušit mokré triko.

"Promiň, nedával jsem pozor," poznamenal a podíval se na moje tričko, které se začínalo zabarvovat do hnědé barvy.

"To jsi očividně nedával," ušklíbla jsem se a sehnula se pro kelímek, jenž jsem následně vhodila do koše. "Každopádně děkuju za zničené tričko a vylité latté."

"Přijď sem zítra ve čtyři a já ti milerád koupím novou kávu," nabídl se a já váhavě přikývla. Byla jsem právě pozvaná na kávu člověkem, kterého jsem neznala?

Nestihla jsem nic říct, protože on už se ke mně otočil zády a vykročil směrem, který měl původně našlápnutý.

"Asi mi uniklo tvoje jméno," zavolala jsem za ním.

Otočil se za mnou a já si všimla, jak se mu na rtech objevil drobný úsměv. "Michael."

Michael. Nic jsem na to neřekla. Ani jsem mu neřekla to svoje na oplátku, protože on už zmizel v davu lidí. Proto jsem se i já rozhodla zmizel a zamířila jsem domů.

Doma jsem se převlékla do pohodlných šortek a volného černého tílka, které jsem nosila jen na doma. Popadla jsem svůj nově koupený deník, černou propisku a skočila do své měkké postele připravená na první zápisek do mého deníku.

Po dlouhém zapisování jsem zaplnila asi dvě stránky deníku. Rozhodla jsem se vypsat ze svého znovu setkání s Lukem, kterého jsem neznala. Psala jsem o našem rozchodu a pocitu lítosti, jenž jsem při něm cítila. Nezapomněla jsem napsat ani svou vzpomínku na havárii, kterou jsem červeně zvýraznila. Bylo to důležité.

Nakonec jsem se rozhodla věnovat kousek místa i Michaelovi, ačkoli s mou amnézií nikterak nesouvisel. Avšak zničil mi jedno z mých nejoblíbenějších triček, když na něj vylil můj horký nápoj.