Amnesia [CZ] ✓

12. | Poznávání se

Seděla jsem s Michaelem nad hrnečkem horké kávy a vdechovala vůni, která z něj šla. Vůně kávy byla jedna z nejlepších vůni, které jsem znala. Michael mlčel a jenom mě sledoval. I já jsem mlčela a užívala si pohledu na něj. Nemohla jsem uvěřit tomu, že seděl naproti mě. Zdálo se mi to tak nádherné, že jsem ani nevěřila tomu, že je to skutečné.

Způsob, kterým mě zkontaktoval, mě šokoval. Pro naše setkání musel překročit určité meze. Nebyla jsem si jistá, kde vzal Lukův telefon, ale nezajímalo mě to. Jen jsem doufala, že všechny ty zprávy odstranil.

„Jsi tak nádherná," řekl z ničeho nic, když se pohledem na mě nabažil. Na jeho rtech se usadil úsměv.

Moje tváře pohltilo horko a já sklopila pohled, abych se z toho vzpamatovala. „A ty jsi strašný lhář."

„Kim, podívej se na mě," požádal mě a já zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Nejdříve jsem pohledem hemžila po místnosti, než jsem se odhodlala o očí kontakt. „V téhle místnosti neexistuje nikdo, kdo by mi v tuhle chvíli připadal krásnější než ty."

„Michaele," zamumlala jsem nervózně. Buď byl vážně dobrý lhář, nebo tohle vyprávěl každé na potkání. „Přestaň."

„Kim," povzdechl si. „Ty se nevidíš tak, jak tě vidím já."

Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem říct nic hloupého a zničit tuhle kouzelnou chvíli.

„Proč já, Mikey?" zeptala jsem se ho zmateně. „Vím, že jsi včera říkal, proč jsi se mnou chtěl strávit den, ale proč dneska? Vždyť... Stojím ti za to? Sotva mě znáš."

„Nezáleží na tom, jestli tě znám den, nebo měsíc. Všechno, co děláš... Přivádíš mě k šílenství. Když jsem se včera rozhodl odejít, bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělal."

„Tak jsi neměl odcházet," zašeptala jsem. „Hele," odkašlala jsem si, „vím, že jsi mě tím chtěl ochránit, ale..."

„Ublížil jsem ti?" zeptal se zničeně.

Přesně tohle Paige nechtěla. Nechtěla, abych ho nechala, aby si to myslel. Prořekla jsem se, ale asi mi na tom v tu chvíli ani nezáleželo. „Jo."

„Promiň," chytl mě za ruku a já se zadívala do jeho nazelenalých očích a začínala se v nich ztrácet. „Nechtěl jsem."

Nevěděla jsem, co dělat. Svíral mou ruku, jako to často dělával, a já mu hleděla do očí. Ať už jsem chtěla říct cokoli, nevěděla jsem co. Ticho mezi námi se mi zdálo vysloveně kouzelné a já ho kazit nechtěla.

„Kim," nadechl se, aby něco řekl a já si všimla hodin naproti sobě. 16:09. Volejbalový trénink!

Vyskočila jsem na nohy, čímž jsem se vyškubla z Michaelova sevření a pospíchala z kavárny ven, přičemž jsem nemohla myslet na nic jiného, než na můj tým. Všechny zklamu. Dívky z týmu, trenérku a sebe.

„Kim!" zaslechla jsem za sebou Michaela, ale neměla jsem čas se otočit. Musela jsem do školy. „Udělal jsem něco?"

„Ne, já jen... V půl někde musím být," zamumlala jsem ve spěchu. Tekl ze mne pot.

„Odvezu tě," nabídl se a já se na něj horlivě otočila. V rychlosti mě doběhl a chytl mě za zápěstí. Připomnělo mi to včerejšek, kdy mě tento jeden dotyk učinil nervózní. „Parkuju tamhle na rohu!"

Otočili jsme se a pospíchali na druhou stranu ulice, kterou Mike před nějakou dobou přišel. Odemkl auto a otevřel mi dveře od sedadla spolujezdce, což se pro něj jevilo jako úplná samozřejmost. Byla jsem potěšená, ale jenom na chvilku. Potom jsem byla zděšená.