Amnesia [CZ] ✓

17. | Měl bych žárlit?

Ploužila jsem se pískem, který se mi lepil na chodidla, ruku v ruce s Lukem. Už dobrých deset minut jsme se snažili najít stánek se zmrzlinou. Moje oblečení na mě pomalu usychalo, ačkoli skrz mou bílou košili prosvítala moje podprsenka. Ale i přes tenhle malý detail mi bylo skvěle. Konečně ze mě opadl ten šok, který jsem ráno zažila.

„Támhle!" zajásal Luke a táhl mě směrem k malému stánku se zmrzlinou. Doslova jsme ke stánku doběhli a Luke popadal dech, zatímco já se rozhodovala pro jednu z mnoha příchutí. „Jeden kopeček jahodové," promluvil Luke a já se na něj zamyšleně podívala. Jahodovou jsem určitě nechtěla, asi bych si dala pistáciovou. „Dáš si pistácii, jako obvykle?"

Povytáhla jsem na něj obočí. „Pistácii?" podivila jsem se nad tím, jak dokonale mě znal. „Jo."

Sedla jsem si na lavičku vedle Luka a pochutnávala si na vynikající zelené zmrzlině, zatímco Luke doslova hltal tu jeho jahodovou.

„Chci se tě na něco zeptat," ozval se.

„Ptej se."

„Co se stane, až si na všechno vzpomeneš?"

Upřímně... Tohle jsem nevěděla. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli si chci vzpomenout. Byla jsem šťastná teď a tady. Nepotřebovala jsem znát celou svou minulost, abych věděla, kam patřím. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala.

„Nevím," přiznala jsem. „Vím, že asi chceš, abych řekla, že se k tobě vrátím, ale tohle ti říct nemůžu, promiň. Nemůžu předvídat budoucnost, ačkoli by sis to asi přál. Kdo ví, jak se v té době budu cítit?"

Luke přikývl a zahodila papírek od zmrzliny do koše a uvelebila se na Lukově klínu. „Jen bych si přál, aby všechno bylo jako dřív."

To mě donutilo přemýšlet. Proč by Luke něco takového říkal? Vždyť už to říkal tolikrát a dobře věděl, že jsem teď s Mikem. Možná, že to byl ten problém? Skutečně mu nevadilo, že spolu jsme, nebo jenom lhal? Musela jsem se ho zeptat znovu – potřetí.

„Takže je mezi námi všechno v pohodě?" šeptla jsem. „A mezi tebou a Mikeym?"

Vzdychl. „Kim, nedělej si s tím starosti, ano? Mezi námi se nic nezmění," pohladil mě po vlasech a já se pousmála, ačkoli jsem si pořád myslela, že lže. „A já a Mikey budeme vždycky nejlepší kamarádi. To nic nezmění."

„To jsem ráda."

Sledovala jsem modré nebe a užívala si chvilku ticha, která mezi námi panovala do chvíle, než Luke znovu promluvil.

„Přemýšlel jsem."

„To jsem ráda, že se ti to povedlo," pobírala jsem si jej a on mě šťouchl do žeber, čím mě donutil k ještě širšímu úsměvu, než který do té doby zabíral mou tvář.

„Co děláš zítra večer?"

„Luku," posadila jsem se a podezíravě se na něj podívala. „Co máš zase v plánu?"

„Napadlo mě, že bych tobě, Paige a Chels mohl dát lístky na náš zítřejší koncert," zatvářil se nevinně a já se usmála nad tím, jak dokonale v tu chvíli vypadal. Navíc to byl skvělý nápad. Paige i Chelsea by byly určitě rády. Já bych navíc mohla vidět Mikeyho vystupovat. A Luka, samozřejmě.

„To by bylo senza!" vydechla jsem. Slovo senza sice tak senza nebylo, ale já byla nadšená. „Kde hrajete?"

„Tady v Sydney určitě ne," upozornil mě a já kývla. „Vystupujeme v Melbourne."

„Ale to je odsud devět hodin cesty," poznamenala jsem a on se na mě ušklíbl.

„Kimberly, letěli bychom letadlem."