Amnesia [CZ] ✓

28. | Neměli bychom se vídat

„Abych byl upřímný," zamumlal Luke a pohrával si s mými prsty, „nikdy jsem nebyl šťastnější než teď," přiznal a já přitiskla své rty na ty jeho.

Pravda byla, že ani já jsem nikdy nebyla šťastnější. Konečně jsem přesně věděla, kam patřím. Dlouhou dobu jsem si myslela, že patřím k Michaelovi, ale nebylo tomu tak. Chvílí jsem si vážně myslela, že moje city k němu hravě poradí s těmi k Lukovi, ale to byl nesmysl. Michael byl sice vážně skvělý přítel a mě na něj záleželo, ale asi jsem ho nikdy skutečně nemilovala. Alespoň ne tolik, jako jsem milovala Luka. Luke byl mou pravou láskou, o tom nebylo pochyb.

Michael mi chyběl, ale věděla jsem, že nás rozchod byl správnou volbou. Michael byl vždycky strašně chytrý a já bych se ani nedivila, kdyby se se mnou rozešel pro mé vlastní dobro. I když mi to hrozně ublížilo, teď jsem to brala optimističtěji. Ale byla jsem si jistá tím, že se s ním někdy znovu setkám a my dva si budeme muset vážně promluvit.

„Luku?" špitla jsem nejistě.

„Hm?" zamumlal a stále si pohrával s mými prsty.

Nebyla jsem si jistá, jak se ho na svou otázku zeptat. Nechtěla jsem vyznít jako idiot, ale zároveň jsem až příliš zoufale prahla po odpovědi. Rozhodla jsem se zeptat opatrně, abych ho nevyděsila.

„Jsme zase pár?"

Luke se na mě překvapeně podíval a já zahanbeně sklopila pohled. Věděla jsem, že se ho na to nemám ptát. Nejenže bylo ještě příliš brzo, ale zároveň to nebylo správné. Luke se sotva udobřil s Michaelem a tímhle by mu jistě zlomil srdce.

„Ne, neodpovídej," rozhodila jsem rukama, „radši neodpovídej."

„Kim," zasmál se a pevně stiskl mou ruku, „myslel jsem, že odpověď na tuhle otázku už dávno znáš, ale očividně jsem se v tobě zmýlil. Samozřejmě, že jsme zase pár. Bude mi ctí, když tě budu opět moct brát jako svou přítelkyni."

„Vážně?" narovnala jsem se a pohlédla do jeho modrých očí. „Myslela jsem, že to nechceš brát hned takhle vážně."

„Kim," znovu mě oslovil, „neumíš si představit, jak dlouho jsem na tebe čekal. Samozřejmě, že to beru vážně. Pokud i ty to tak bereš, jestli ne, tak na má slova zapomeň."

Zasmála jsem se a přikývla. „Cítím to stejně," položila jsem mu hlavu na rameno a nechala se jím obejmout. „Teď, když mám všechny své vzpomínky zpátky, si zkrátka neumím představit, že bychom nebyli spolu. Luku, my k sobě patříme."

Luke odešel asi o půl hodiny později, i když se mu ani trochu nechtělo. Původně se mnou chtěl zůstat i přes noc, ale já ho požádala, aby odešel. Věděla jsem totiž, že by ho kluci sháněli. Nechtěla jsem, aby si Michael myslel, že byl se mnou. Nevím, ale přišlo mi to vůči němu hrozně kruté vzhledem k tomu, že jsme se rozešli teprve před několika hodinami.

Rozhodla jsem se však zajít do své nejmilejší kavárny pro vanilkové latté. Byl to jeden z mých neoblíbenějších nápojů na celém světě a já na něj z ničeho nic dostala hroznou chuť. Popadla jsem tady svou kabelku a opustila svůj dům, abych se zbytečně nezdržovala. Venku se totiž začínala dělat tma a já chtěla být co nejdříve doma.

V kavárně byl poloprázdno a já za to byla vážně vděčná, jelikož jsem o společnost cizích lidí vážně nestála. Stoupla jsem si do menší fronty u pokladny a netrpělivě si poklepávala nohou.

„Jedno vanilkové latté, prosím," požádala jsem prodavače, když jsem se dostala na řadu.

„Na jméno?" zeptal se mně prodavač.