Amnesia [CZ] ✓

33. | Už jen pět dní

„To vůbec nezní jako on," trvala si na svém Chelsea, když jsem jí ve zkratce zmínila vše, co se během včerejšího večera stalo. „Výbušnost a agrese mi k němu vůbec nesedí, Kim," zatřásla hlavou. „Možná by sis s ním přeci jen měla promluvit. Vím, že to asi zní hodně pošetile, ale já... Myslím, že alespoň to bys mu dopřát měla."

„Seš si jistá?" zeptala jsem se jí s obavami. „Nechci, aby se náš rozhovor znovu proměnil v šílenou hádku. Poslední dobou mi připadá, že mi dva se umíme jen hádat."

„Je normální, že to takhle cítíš. Přeci jen se vztah mezi vámi trochu změnil, nemyslíš? Podle toho, co jsi mi o Michaelovi v minulosti řekla, mu na tobě hodně záleží. A já zase znám vážně dobře tebe a vidím ti na očích, že i tobě záleží na něm. Hele, neříkám ti, aby sis ho hned vzala, ale říkám ti jen, aby sis s ním promluvila," řekla mi svůj názor a já na její slova přikývla. Měla pravdu, i když jsem si to nechtěla přiznat. „Dej mu tu šanci. Vím, že ti zlomil srdce, ale dej mu šanci, aby za sebe promluvil."

„Dobře," přikývla jsem, „po škole se u něj stavím. Stejně si myslím, že je pro nás rozhovor to nejlepší, co může být."

Měla jsem strach, když jsem za Michael vyrazila. Byla jsem si jistá tím, že je na mě ještě pořád naštvaný. Nechtěla jsem ho rozčílit ještě víc, ale chtěla jsem věci mezi námi dát alespoň do menšího pořádku. Po tom všem, co se mezi námi odehrálo, jsem si přála, abych spolu mohli alespoň normálně mluvit. Dříve nám to problém nedělalo a teď se zdálo, že mezi sebou už nemáme nic společného.

Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala, až mi někdo půjde otevřít. Doufala jsem tedy, že Michael je doma. Pokud by nebyl, určitě bych ztratila všechnu odvahu, kterou jsem celý den tak pracně sbírala, a už bych se za ním později nestavila.

„Co tady děláš?" vydechl překvapeně, když mě spatřil na prahu svých dveří. „Ze všech lidí na světě to seš zrovna ty, koho bych tady nečekal."

„Po všem, co se včera stalo, jsem mohla stěží spát," přiznala jsem. „Vím, že mě teď asi nerad vidíš, ale doufala jsem, že bychom se mohli alespoň pokusit o navázání rozhovoru. Dříve nám to nedělalo žádný problém a mě přijde naprosto zbytečné, zahodit všechno, co mezi námi kdy bylo. Uvědomuju si, že to tak asi nevypadá, ale i po tom všem mi na tobě záleží, Michaele."

„Pojď dál, Kim," ustoupil ode dveře a já vešla dovnitř. „Odlož si a udělej si pohodlí. Zajdu pro něco k pití," dal mi na vědomí.

Sundala jsem si černý kabát a pověsila ho na věšák k bundám, které patřily Michaelovi. Pro pohodlí jsem si zula i černé tenisky a přešla do obývacího pokoje, kde jsem se uvelebila na měkkém gauči. Michael se ke mně připojil o pár minut později a na konferenční stolek před nás položil dvě skleničky s asi pomerančovým džusem.

„Předem bych se ti chtěl za včerejší večer omluvit. Měl jsem trochu připito a nejednal jsem férově," podíval se na mě a já váhavě přikývla. Ať už se mělo stát cokoli, tohle byl přinejmenším dobrý začátek.

„Včera jsi toho řekl hodně, ale v něčem jsi pravdu měl. Někdy mám hrozný strach, že jsem do tebe pořád zamilovaná. I když to tak nevypadá, vážně jsem z našeho rozchodu zničená a někdy mě bolí se na tebe jenom podívat," přiznala jsem a sklopila pohled. „Z tohoto důvodu jsem se od tebe chtěla držet dál, ale ty jsi mi mé přání nesplnil. Za to se na tebe zlobím, ale je to pochopitelné. Jen chci, aby sis uvědomil, že všechno, co děláš pro to, abys mě získal zpět, ubližuje Lukovi. Když už  nemyslíš na to, jak se cítím já, mysli na to, jak se cítí on."