Amnesia [CZ] ✓

27. | Potřebuju od tebe laskavost

Zavázala jsem si tkaničku na levé tenisce a zabouchla za sebou dveře. Venku foukal chladný vítr, ale mně to nevadilo. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a v tom mi v tuhle chvíli mohl pomoct jenom běh. Uvědomila jsem si, že naposledy jsem byla běhat s Michaelem. Udělalo se mi mdle, ale i přes to jsem se dala do běhu.

Musela jsem ho vytěsnit ze své hlavy. Ačkoli jsem ho velice milovala, musela jsem ho nechat jít, jelikož on udělal totéž. Nechal mě jít.

Probíhala jsem parkem a zhluboka dýchala, abych si udržela stejné tempo a nezpomalovala. Okolo mě bylo rušno, ale já se nenechala vyrušit. Vytrvalostní běh jsem si užívala do poslední chvíle, kdy už jsem vážně nemohla pokračovat.

Sesunula jsem se na nejbližší lavičku a odšroubovala od své lahve s vodou víčko, abych se mohla napít. Chladná voda mi sklouzla krkem a já si z čela setřela pot. Moje rozrušení z rozchodu s Michaelem opadlo a já se cítila o něco líp.

Mlčky jsem se dívala před sebe a snažila si představit svůj život bez něj. Nebyli jsme spolu déle než dva týdny, ale i za tu dobu mi stihl přirůst k srdci. Měli jsme společné zájmy a především vzpomínky. Sakra, zažili jsme toho spolu tolik.

Jak bych se toho teď mohla vzdát?

„Ahoj, Michaele," zamumlala jsem, jakmile zazněl záznamník. „To jsem zase já, Kim. Vím, že jsem ta poslední osoba, jejíž hlas bys teď asi chtěl slyšet, ale-" zasekla jsem se a rychle si z tváří setřela tekoucí slzy. „Já tě potřebuju, Michaele," sklopila jsem pohled a hovor vytípla.

Začalo se stmívat, takže jsem se zvedla z lavičky a vydala se zpátky domů. Šla jsem pomalým krokem, jelikož doma na mě stejně nic nečekalo. Původně jsem chtěla být večer s Michaelem, ale to teď nevypadalo jako možnost.

Lehla jsem si na gauč v obývacím pokoji a zapnula televizi na náhodném programu. Upřímně mi bylo úplně jedno, na co se budu dívat. Stejně jsem to neměla v plánu naplno vnímat. Chtěla jsem se jen soustředit na něco jiného než na svoje myšlenky.

• • •

(Michaelův pohled)

Skoro jsem od ní neodešel, když jsem viděl, jak plakala. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělal, ale muselo se tak stát. Kdybych to neudělal, nemohl bych se na sebe ani podívat. Myslel jsem, že ta představa jednou zmizí, když na to nebudu myslet, ale spletl jsem se. Vždycky tady byla a já si jen bál představit, že by to mohla být pravda. Milovala Luka.

Zabouchl jsem za sebou dveře od auta a sklopil hlavu do dlaní. Po tvářích mi tekly slzy a já jen zoufale chtěl odjet od jejího domu, aby mě neviděla takhle slabého. Nic z toho, co jsem jí řekl, si nezasloužila. Zasloužila si jen to nejlepší a já jsem jí to poskytnout nemohl.

Vlastně jsem jí chtěl udělat šťastnou tím, že jí vezmu na maturitní ples, ale rozhodl jsem se příliš pozdě. Luke mě předběhl a já se nedivím, že jeho nabídku přijala.

Asi jsem se zachoval jako žárlivec, ale náš rozchod byl přeci jen pro její dobro. Sama si to teď neuvědomovala, ale k Lukovi něco cítila. Nechtěl jsem, aby se později ocitla v bodu, kdy si bude muset vybrat. Proto jsem její rozhodnutí ulehčil.

Seděl jsem v autě a plánoval šlápnout na plyn, když se rozezvonil můj mobil. Automaticky jsem šáhl do kapsy, abych zjistil, kdo mi volá. Kim. Nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem sílu její hovor vytípnout, proto jsem ho nechal spadnout do hlasové schránky.

„Ahoj, Michaele," ozval se její hlas a mě po tvářích steklo pár nových slz. „To jsem zase já, Kim. Vím, že jsem ta poslední osoba, jejíž hlas bys teď asi chtěl slyšet, ale-" zasekla se a já zaslechl hlasité vzlyknutí. Sakra, nechtěl jsem, aby se trápila. „Já tě potřebuju, Michaele," řekla a já věděl, že celou tu dobu plakala. Hrozně bych si přál, abych ji mohl obejmout a být po jejím boku, dokud by se neuklidnila.