Amnesia [CZ] ✓

20. | Nic to nemění

(Lukův pohled)

Ploužil jsem se chodbou a snažil se, co nejrychleji zmizet v šatně, abych nemusel vnímat okolní svět. Byl jsem skoro u šatny, když jsem za sebou zaslechl Kimin hlas. Zastavil jsem se, ačkoli nevolal mé jméno.

„Michaele, počkej!"

Zavolala za ním a já se za jejím hlasem otočil, abych jí mohl ještě jednou vidět. Byla nádherná, ale to ona byla vždycky. Michael, který celou dobu kráčel za mnou, zastavil.

„Kim," pousmál se na ní a ona ho doběhla a věnovala mu jeden ze svých polibků. „Uvidíme se za chvilku, jo? Potřebuju se osprchovat."

„Jo, jasně," chápavě přikývla. „Jen jsem ti chtěla říct," chytla ho za ruku a já sklopil pohled, abych se na ně musel dívat, „že i já jsem do tebe šíleně zamilovaná. Napadlo mě, že bys to možná chtěl vědět."

Celý svět se pro mě zastavil, když ona slova vyslovila. Do očí se mi hnaly slzy a já jen sledoval, jak se na ní Michael otočí a políbil ji. Ona mu volnou ruku položila na rameno a jejich polibek ještě prodloužila. Teď už nic nemohlo být horší. Nic mi nemohlo víc ublížit, jako slova, která mu řekla.

 „Máš pravdu, přesně tohle bych chtěl vědět," zasmál se a ona jeho ruku pustila. Michael se k ní otočil zády a prošel okolo mě. Nemohl si mě všimnout, jelikož jsem se k němu otočil zády, aby mě neviděl. Ale někdo jiný mě viděl.

„Luku!"

Podíval jsem se na ni a všiml si, že se ke mně nebezpečně blíží. Po tvářích mi tekly slzy, když jsem se rozhodl pro útěk. Vzal jsem nohy na ramena a rozeběhl se pryč. Volala za mnou, ale mě to bylo jedno. Můj celý svět se hroutil a já si za to mohl sám.

Měl jsem být chytřejší. Měl jsem si vzpomenout na naše výročí, měl jsem řídit opatrněji a kurva, já jsem Michaelovi neměl dávat její číslo!

• • •

(Kimin pohled)

„Luku!"

Po tvářích mu stékaly slzy, když se ke mně otáčel zády a dával se na útěk. Na malou chvíli jsem zaváhala a tím mu dala náskok. Po pár sekundách jsem se však rozeběhla za ním s cílem zjistit, co se to s ním v poslední době děje. A tentokrát mi řekne pravdu.

Pospíchala jsem za ním a narážela do lidí, kteří šli proti mně. Bylo mi jedno, že jsem byla neohleduplná, ale potřebovala jsem Luka dohnat.

„Hej!" zavolala jsem za blonďákem, když zahnul chodbou doprava. Automaticky jsem jej následovala.

Zmizel v jedné místnosti a já jen modlila, aby se v ní nezamkl. Doslova jsem se řítila ke dveřím od oné místnosti, ve které zmizel, a sevřela kliku. Bylo odemčeno. Vpadla jsem dovnitř a zavřela za sebou.

Nacházeli jsme se v nějakém skladu. Jednalo se o vážně hodně maličkou místnost, ve které byly jenom čistící pomůcky, jako třeba kýble na vodu, mopy a košťaty, či různé lahve s čisticími prostředky.  

„Jdi pryč," zašeptal. Seděl v rohu místnosti s nohami přitaženými k tělu. Neviděla jsem mu do tváře, protože měl hlavu opřenou o svá kolena. Ignorovala jsem jeho žádost a sedla si vedle něj.

„Luku," zašeptala jsem.

„Nechci tě tady, rozumíš?" zvedl ke mně svoje modré oči a já se na něj překvapeně podívala. Jeho tón mě vyděsil, ale k odchodu mě nepřesvědčil. Položila jsem mu ruku na tvář a snažila se mu setřít, co největší množství slz.